Pojem označující souhrn prožitků a osobnostních rysů s velice intenzivním citovým nábojem (který vytváří procesy rezonance s určitými subtilními energiemi z makrokosmu odpovídajícími specifické povaze daného komplexu), který je uváděn v činnost více méně obecnými událostmi, situacemi, lidskými vztahy, atd., frustrující povahy.

Ke vzniku a objevení se komplexů dochází v nejranějším věku, kdy vědomí a osobnost ještě nejsou zformovány a vnitřní struktury jsou příliš labilní na to, aby dokázaly regulovat subjektivní život, přičemž v pokročilejším věku se komplexy projevují v intimní návaznosti na snahu vyhnout se opakování někdejších frustrujících situací.

Komplex je nevědomá dynamická struktura (vyvolávající specifické vnitřní rezonance), vybavená seberegulačními mechanismy a představuje, na rovině celé osobnostní struktury, reakci na přítomnost trvalého zdroje nerovnováhy.  Komplex je tedy, částečně či zcela nevědomým, uspořádaným celkem silně citově zatížených představ a vzpomínek, který bezprostředně vyvolává procesy rezonance s určitými subtilními energiemi z makrokosmu, které odpovídají specifickému rázu daného komplexu.

Komplex někdy vychází z mezilidských vztahů, z infantilní hysterie. V takovém případě komplex utváří všechny úrovně jedincovy psychologie: emoce, postoje, chování atd. Z toho je patrné, že v jeho základech tkví konflikt vyvolaný buď společenskými strukturami, které jedince zasahují změnou jeho postavení a společenské role (komplex méněcennosti) či společenským potlačením některých sklonů, plynoucích z jedincovy sociální, zejména rodinné, situace (například Oidipův komplex).

Z behaviorálního hlediska, je komplex určitou strategií, přesněji řečeno algoritmem chování určitého typu, který nepomáhá snižovat duševní a mentální napětí, ale naopak ho fixuje.

Pojem komplex má tři významy:  1) původní význam, který označuje relativně pevné uspořádání řetězců asociací; 2) obecný význam, který označuje více či méně strukturovaný souhrn osobnostních rysů, s důrazem na citové reakce (na této rovině jsou nové situace nevědomě přiřazovány k situacím z dětství a chování je určováno nevědomou latentní strukturou); 3) užší význam, v němž komplex označuje základní strukturu mezilidských vztahů a způsob, jak si člověk hledá své místo a zaujímá jej.

K nejzkoumanějším podobám komplexů je třeba počítat komplex méněcennosti, jehož původ bývá přisuzován nátlaku dospělých na děti, jež si děti, které ho nedokáží pochopit jinak, vykládají jako libovůli dospělých, jimž jsou fyzicky podřazené. Pocit méněcennosti může vést k bezvýsledné snaze situaci kompenzovat tak, že si subjekt vysní, že má chybějící schopnosti a síly, které mu mají umožnit dosáhnout reálné rovnováhy anebo „kompenzuje“ pocit méněcennosti prostřednictvím brutálního, cynického, neřestného a dvojakého, atd. chování.

Neboť jsou nejčastěji důsledkem špatné výchovy, lze vzniku komplexů předcházet tím, že si dospělí tvoří s dětmi vztahy, v nichž jsou k nim pozorní, láskyplní, starostliví, budují vzájemnou důvěru, atd.

Existují také případy silných osobností, které dokázaly překonat reálné nedostatky (jako tomu bylo ve známém případě řeckého řečníka Démosthena, který trpěl vadou řeči) prostřednictvím vytrvalé práce, která je dříve či později dovedla k sebezdokonalení a odstranění nedostatečnosti.