Slovo pravda má spojitost s latinským „veritas“. Ve staré řečtině existuje pro slovo pravda výraz „alétheia“ (který má z etymologického hlediska význam „nezapomínání“, protože je složen ze slova „léthé“ (zapomínání) a záporky „a“, ale který se používá ve smyslu „realita“, „odhalená pravda“).

Pravda hlásá, neboli činí, zjevnou shodu či určité zrcadlení, jež umožňuje poznání. Poznání pravdy vždy ukazuje na určitý proces vstupu do stavu okultní rezonance^® mezi nějakou věcí nebo bytostí a vědomím toho, kdo zrcadlí skutečnost, a objevuje tak ve svém vnitřním vesmíru pravdu ohledně příslušné věci nebo bytosti. Konečná pravda neboli Božská pravda, k níž mají v určitý okamžik přístup určité lidské bytosti díky své plodné duchovní transformaci, je, můžeme říci, věčná, pevná, odhalující, tajemná, povznášející, nevýslovná, trvalá a stálá a zároveň ukazuje na záhadnou, nepopsatelnou věrnost sui generis spojenectví, který vzniká mezi příslušnou lidskou bytostí a Bohem Otcem.

Ve vizi mudrců nelze nikdy hovořit o Božské (konečné) pravdě, která by byla cizí Nejvyššímu principu. Abychom pochopili toto tvrzení, je nutné se ve stručnosti zmínit, čím je ve skutečnosti tento Nejvyšší princip. Nejvyšší princip je Prapůvod původů, Jednota bez začátku, věčné Absolutno, neboli jinak řečeno Bůh Otec, který se nachází mimo projevené i neprojevené. Nejvyšší princip je hypostaze Boha Otce, která stojí mimo jakékoli běžné chápání a která je zároveň neduální (postrádá dualitu). Ve vizi velkých mudrců má zásadní metafyzickou důležitost. Proto lze říci, že Nejvyšší princip je to, co mudrci Východu nazývají Brahman (Bůh), Ten, jenž existuje mimo jakékoli rozlišování a je absolutně nepodmíněný.

Když se mluví o Božské pravdě jako takové, vždy se nevyhnutelně přímo odkazuje na Nejvyšší princip, neboť kromě Nejvyššího principu nic – bez výjimky – nevlastní svůj vlastní základ. Z tohoto odkazu na Nejvyšší princip nutně vyplývá, že každý náš vztah k Božské pravdě musí projít uznáním naší podřízenosti vůči objektivním tajuplným imperativům hlavních neměnných a člověka přesahujících zákonů. Proto se říká, že jedině konečná pravda, zjevená v našem vlastním vnitřním vesmíru, nás z duchovního hlediska skutečně osvobodí. Apoštol Jan zdůrazňuje tento zásadní aspekt ve svém evangeliu, když cituje Kristova slova: „Poznejte Pravdu a Pravda vás osvobodí.“

Jak víme, Nejvyšší princip je jen jeden a je jedinečný. Jak si lze snadno uvědomit, ve skutečnosti nemohou nikdy existovat dva Nejvyšší principy, neboť i kdybychom dovedením do extrému předpokládali, že by taková alternativa mohla existovat, pak by jeden bezpochyby vylučoval druhý. Ze stejného důvodu se rozumí skoro samo sebou, že není možné, aby existovala dvě Absolutna nebo dva Celky. Stejně jako je naprosto nemožné, aby existovala dvě nebo více nekonečen. V souladu s aspekty, které jsme představili výše, si tak můžeme dokonce i intuitivně uvědomit, že konečná pravda, jinými slovy Božská pravda, je vždy jen jedna. Právě proto lze hovořit o jedinečném charakteru konečné pravdy, neboť ve své podstatě je neustále naprosto identická s Nejvyšším principem, který se neliší od této původní Jednoty. Pravda hlásá, neboli činí zjevnou shodu či určité zrcadlení, které umožňuje pravé poznání. Poznání pravdy vždy ukazuje na určitý proces okultní rezonance^® mezi nějakou věcí či bytostí a vědomím toho, kdo si je přeje (pravdu) poznat – proces, který mu dovolí poznat přímo ve svém vnitřním vesmíru, jaká je pravda ohledně oné věci či bytosti.

Konečná pravda, neboli jinak řečeno Božská pravda, je vždy jen jedna. Právě proto lze hovořit o jedinečném charakteru konečné pravdy, neboť ve své podstatě je neustále naprosto identická s Nejvyšším principem, který se neliší od této původní Jednoty. Mudrcové tvrdí, že konečná pravda ve skutečnosti nikdy nebyla a nebude výtvorem lidské mysli. Božská pravda bude mít věčně záhadnou existenci, která se udržuje prostřednictvím sebe sama, nezávisle na nás. Proto naší úlohou, která je zároveň i jedním z našich základních poslání (přičemž na prvním místě je přímé a nezprostředkované poznání skutečnosti Boha Otce ve vlastním vnitřním vesmíru), je poznat Božskou pravdu přímým a nezprostředkovaným odhalením.

Rovněž je zásadní si uvědomit, že mimo toto poznání (prostřednictvím přímého a nezprostředkovaného odhalení) konečné božské pravdy v našem vnitřním vesmíru, přetrvává v každém z nás pouze omyl. Pro některé lidské bytosti je tento aspekt na první pohled těžko pochopitelný, ale pokud pozorně analyzujeme to, co bylo vyloženo výše, dokážeme si snadno uvědomit, že jedině přímým a nezprostředkovaným poznáním konečné božské pravdy v našem vnitřním vesmíru můžeme odstranit omyl, v němž se všichni bez výjimky nalézáme, dokud nepoznáme prostřednictvím přímého a nezprostředkovaného odhalení konečnou božskou pravdu. Teprve tehdy, až se v naší bytosti začne postupně odhalovat konečná božská pravda, se dostaneme z omylu, protože se v naší bytosti poprvé objeví velkolepý zásadní záblesk věčného světla konečné božské pravdy, jež nám propůjčuje přístup ke skutečnému poznání, které nám dovolí pochopit vnitřní i vnější realitu z tajuplné perspektivy konečné božské pravdy Boha Otce.

Z toho důvodu poznání konečné božské pravdy v našem vlastním vnitřním vesmíru vede k zásadní transformaci naší perspektivy a pohledu na skutečnost. Místo mylného osobního náhledu na realitu (realitu naší bytosti i okolní realitu), v němž jsme se bezpochyby do té doby nacházeli, se v naší bytosti rozhostí a navždy zůstane nový podstatný náhled patřící konečné božské pravdě. Tento transformující náhled konečné božské pravdy nám nabízí božské opěrné body, které potřebujeme, abychom se správně – s moudrostí – dívali na realitu své bytosti i na veškerou realitu, jež nás obklopuje.

Je zřejmé, že poznání konečné božské pravdy v našem vlastním vnitřním vesmíru, o němž mluvil Ježíš, nám nejenom pomůže se (z duchovního hlediska) osvobodit, ale zároveň nás osvobodí od mylného pohledu, který zaujímáme před přímým a nezprostředkovaným odhalením konečné božské pravdy v naší bytosti. To je zásadním tajemstvím, ukrytým v moudrých slovech Ježíše: „Poznejte Pravdu a Pravda vás osvobodí.“

Všem velkým mudrcům, všem pokročilým jogínům a všem velkým světcům, kteří dosáhli nejvyšší božské realizace, se v určité etapě jejich duchovního vývoje podařilo ve svém vlastním vnitřním vesmíru odhalit konečnou božskou pravdu. Jedině tak, odhalením konečné božské pravdy ve své vlastní bytosti, se jim skutečně podařilo poznat Boha Otce a zároveň transformovat svůj mylný osobní náhled v náhled nový, zásadní, božský, věčný a univerzálně platný. Mudrci říkají, že konečná božská pravda ve skutečnosti náleží obrovské tajemné sféře čisté moudrosti Boha a je současně vlastním předmětem pravé moudrosti. Cesta, jíž můžeme dospět k jejímu poznání v našem vnitřním vesmíru, vede skrze podstatný, bezprostřední a přímý, zásadní duchovní vjem. Pouze nadmentální intelektuální intuice (je-li dostatečně probuzena) nám dovolí snadno vstoupit do člověka přesahující sféry, která je přesně oblastí vlastní Nejvyššímu principu. Nejvyšší princip v našem vnitřním vesmíru vnímáme jako to, co se nazývá „tajné poznání srdce“ – jak ho nazývají mudrcové Východu a pokročilí jogíni.

Je zjevné, že konečná božská pravda je nám předávána v souladu s jejím řádem a povahou. Je však nezbytné si pamatovat, že „jedině konečná pravda je tím, co způsobuje, že je do našeho vnitřního vesmíru přitahována konečná pravda existující v makrokosmu“. Ve světle těchto odhalení si můžeme uvědomit, že je k tomu velmi důležité uvést se do vnitřního stavu dokonalé pohotovosti a otevřenosti vůči ní, neboli jinak řečeno dostat se do stavu nevýslovné okultní rezonance^®, který do nás konečnou božskou pravdu okamžitě přitáhne prostřednictvím konečné božské pravdy, která už v našem vnitřním vesmíru probuzena (odhalena) byla.

Abychom do našeho vnitřního vesmíru přitáhli konečnou božskou pravdu, musíme v první řadě především opustit ty mechanismy mysli, které jsou založené na omezených přesvědčeních onoho původního člověka, jímž jsme byli, abychom se co nejrychleji a jaksepatří otevřeli projevu tajemného jasného světla konečné božské pravdy. Jak věda východní moudrosti, tak i celé základní metafyzické poznání nemají, neměly a nebudou mít jiný zdroj inspirace. To vše kromě zřídla konečné božské pravdy nenapájí už žádný další zdroj.

Původní konečná pravda neboli „pravda pravdoucí“ je konečnou božskou pravdou nad počátky, konečnou božskou pravdou nad tím, co je ve skutečnosti Nejvyšším principem. Konečná božská pravda je nejhlubším jádrem, jímž je zásadní pravda nebo jinak řečeno celá pravda. Ve srovnání s ní jsou všechny částečné pravdy pouhými drobečky, které se nám jeví jako mdlé záblesky.

Jakožto synonymum Absolutna, konečná božská pravda zároveň přesahuje i všechny aporie (aporie je neřešitelný rozpor mezi dvěma stejně dobře doloženými názory, který tedy vězí ve věci samé a není jen paradoxní, tj. zdánlivě sporný, pozn. překl.) a omezení nahodilosti projeveného světa. Nadčasovost propůjčuje konečné božské pravdě vždy záhadný status univerzálnosti, jenž jí dovoluje osvětlovat všechny epochy a tradice. Konečná božská pravda osvětluje ty tradice, které se otevírají k převzetí a vstřebání svrchovaného světla tajemné základní reality.

Víme-li toto všechno, stálo by za to se nyní zeptat, kolik lidí (a to především z těch, kdo uchovávají pravé tradiční duchovní směřování) se staví mimo veškerou citovou připoutanost a omezeného skupinového ducha a zcela nezištným způsobem zohledňuje konečnou božskou pravdu pro ni samotnou? Bohužel si lze snadno povšimnout, že odpověď na tuto otázku často ukazuje, že jde jen o velmi malý počet lidských bytostí tvořících uzavřený a krajně zúžený okruh upřímných přátel konečné pravdy. Taková duchovní skupina je skupinou nemnoha vyvolených, v jejímž rámci je uchováván a předáván neocenitelný poklad věčné moudrosti, která je, dalo by se říci, nadčasovým univerzálním úložištěm konečné božské pravdy.