OBĚŤ

V některých náboženských rituálech je oběť darem nabídnutým božstvu (obětina či obětní dar). Pojem oběť současně vyjadřuje dobrovolné zřeknutí se něčeho cenného buď v něčí prospěch, nebo pro dosažení nějakého cíle (obětování).

Duchovní tradice lidstva hovoří o zřeknutí se vlastního života jako o nejvyšší oběti. V tomto smyslu je nejznámějším příkladem Ježíš, který obětoval sám sebe a ukázal lidem cestu vedoucí k Bohu. Eucharistie vyjadřuje, symbolicky řečeno, oběť Božího syna, jenž skrze víno a chléb nabízený svým učedníkům ve skutečnosti dává lidstvu sám sebe.

V lidském měřítku je oběť oním krokem, jehož prostřednictvím se lidská bytost plná aspirace k Bohu vědomě zříká sama sebe, aby zasvětila tělo i duši hledání Boha. Ve své duchovní podstatě oběť předpokládá projevování lásky inspirované Bohem a chápané jako vnitřní rozpoložení, ve kterém se dáváte, věnujete svoji energii, majetek, a je-li to třeba i život, jako dar a oběť plnou vděku Bohu prostřednictvím bližního svého, jemuž může být váš dar užitečný.

Oběť je zároveň zjevením pravdy, kterou nosíme v hloubce své bytosti, a bezpodmínečné síly obětavosti. Oběť je současně výsledkem projevu vědomí; je přesnou znalostí vyššího cíle. Není slepá, ale vždy osvícená pravdou a univerzálně platným významem. Obětavost bez tvůrčího a svatého účelu, byť by byla sebeokázalejší, nemůže být skutečnou obětí, ale zůstane jen zbytečným obětováním.

Oběť je rovněž svoboda chápaná jako dobrovolné rozhodnutí za účelem dosažení nějakého cíle, tedy jako možnost. Jejím prostřednictvím musí prosvítat důkaz svobody toho, kdo ji přináší, a jeho duchovní rozlišování, tedy schopnost volit mezi tím, co „jsem“, a tím, co „chci“, neboli čím se následně „stanu“, což je vyjádření tvůrčí svobody.

Stvoření je z hlediska Stvořitele dílem Jeho obětavosti, jeho oběť. Analogicky řečeno i oběť člověka, branná ve své konečnosti, je stvořením. Oběť má za cíl stvoření a stvoření žádá oběti, jedno bez druhého je nemyslitelné. Oběť je zároveň uspokojením, radostí a pocitem, že byla přijata Bohem. Lze říci, že oběť sdružuje v jedinečném aktu tvořivé obětavosti všechny duchovní a materiální hodnoty lidské bytosti v jedno ohnisko.

Někteří teologové ve zcela přehnané míře spojovali oběť s hříchem. Téměř všechny výzkumy tohoto konceptu jsou dávány do souvislosti s pojmy: hřích, urážka Boží cti, zadostiučinění a hold, pykání. Oběť se však nezrodila z vědomí hříchu jako odplata za něj, ale samotnou svou strukturou se stala protilékem na hřích. Oběť hříchu předchází a je tvořivým aktem. V tomto smyslu najdeme nesporná svědectví:

Prvním svědectvím, všeobecně známým ve všech náboženstvích, je pravá oběť neboli jinými slovy oběť dobře přijatá a libá Bohu, která je obětí bez poskvrny. Vybraná oběť vznesená svatému Bohu musí být svatá. Oběť pošpiněná hříchem je nesmysl, něco absurdního, protože pravá oběť nemůže spočívat v hříchu. Hřích je skutečným opakem oběti, odmítáním a sobectvím.

Z druhého svědectví, ačkoli ho nelze doložit ve všech náboženstvích, ale jen v některých, jako je kupříkladu starozákonní náboženství, výrazně vyplývá, že pokud oltářní služebník, tedy obětující, hřešil, nesměl dále přinášet oběti. Tato nutnost neposkvrněnosti oběti i obětujícího tak vede k myšlence, že oběť stojí mimo hřích, tedy mimo pád. Obětí se tak člověk staví na počátek, do pravosti své bytosti. Ke stejnému významu směřuje i náboženská tradice spojená s toutéž myšlenkou nevinnosti – tradice nabízet jako oběť první úrodu, tedy začátek. Vše nás vede k prvotní svátosti, k původu, kdy vše bylo láskou a oběť byla čistá a tvořivá, a pomáhá nám pochopit, že oběť předchází hříchu a její konečný význam spočívá v původním aktu tvořivé lásky. Člověk je zbožná bytost, jež cítila potřebu vyjádřit víru v božstvo přinášením obětí toho nejlepšího z osobního majetku. V tomto smyslu je příkladem Kain a Ábel a později Šétovi potomci.

Původ obětí je úzce spojen s náboženstvím, jehož posláním je spojit člověka s Bohem, pramenem života. Oběti mají v základu myšlenku uctívání Boha, který stvořil člověka a jemuž člověk takto ukazuje svou podřízenost. Nejsou lidem vnucovány, nýbrž jsou přinášeny z touhy projevit lásku Tomu, kdo je přivedl z nebytí do bytí. Proto má přinášení obětí v první řadě za cíl uctívání Boha, jenž je vládcem světa a jemuž se sluší bezpodmínečně se podřizovat. Až druhotným cílem obětí je nespokojenost s dary nabízenými člověku, který se je odvažuje neustále žádat od Stvořitele, aby si zajistil živobytí.

Po pádu do hříchu se k těmto obětem přidává i kajícný aspekt, přičemž hříšný člověk si je vědom sklouznutí do utrpení, které skončí smrtí, jíž lze uniknout, jedině pokud mu Bůh odpustí a jeho pozemský život v bolestech neskončí příliš rychle. Strach ze smrti přivádí člověka před oltář, aby přinesl kajícné oběti za hříchy, které oslabují jeho charakter.

Přinášení krvavých obětí pro odpykání bezpráví potvrzuje, že se člověk kaje za své skutky, jež ho oddělují od Boha, že hříchy ho činí vinným ze smrti i ze ztráty svého tělesného zdraví. Jejich prostřednictvím člověk doznává, že hřích ho vzdálil Bohu, pramenu života, a že si zaslouží být potrestán trestem, jenž nemůže odvrátit vlastními silami, ale jen s pomocí Boha. V tomto případě jsou předehrou oběti našeho Spasitele, Ježíše Krista, který usmíří celé lidstvo s Bohem a způsobí, že vláda smrti bude zničena jeho zmrtvýchvstáním.

***

Dar nabídnutý Bohu za účelem kompenzace zlé karmy anebo pro „odpykání“ hříchů věřících, sestávající ať už z věcných darů (parfémů, ovoce, semen atd.), anebo z obětí vnitřních, jako například plná kontrola sexuálního potenciálu, kdy nabízíme Bohu sublimované energie.

Z jiného úhlu pohledu můžeme na oběť nahlížet jako na dobrovolné zřeknutí se určitého práva či hmotného majetku, někdy může dokonce zahrnovat i ohrožení života ve službě Bohu, pro dobro společnosti anebo za účelem hájení určitého božského ideálu. Obětování se, jakožto svědectví o obrovské lásce a oddanosti Bohu nebo jako důkaz víry v božské hodnoty, předpokládá ovládnutí egoistických sklonů, při němž v některých případech dochází až k potlačení pudu sebezáchovy.

Oběť je projevem Božského vědomí v člověku, který je prostoupen pochopením významu a opravdového smyslu vztahů mezi svou individuální bytostí a skutečností Božského života, jehož se účastní a kterému skládá v té či oné formě poctu, která v případě potřeby zachází až k sebeobětování. Příklady oběti a sebeobětování nám nabízí příklady mučedníků.

NAHORU