Materialističtí filozofové popírají existenci jakéhokoli nehmotného principu, jako je duše nebo duch, které přežívají i po zániku fyzického těla. Takové jednorozměrné chápání lidské přirozenosti všechny školy jógy i pragmatické tradice buddhismu naopak rázně popírají. Všichni velcí jogíni se navíc shodují na tom, že způsob, jakým člověk umírá, je pro něj nesmírně důležitý. Pouze zcela řízené umírání při kterém zůstáváme při vědomí v průběhu i po zániku fyzického těla zaručuje šťastnou existenci po smrti. Velkým ideálem je v tomto ohledu je „zemřít“, nebo jinými slovy překonat iluzi ega ještě v průběhu života, aby nás fyzická smrt nezaskočila, ale byla pro nás srovnatelná analogicky řečeno s obnovou jistých šatů, ze kterých se v daném okamžiku svlékáme.

Umění a zároveň esoterická nauka o vědomém umírání je dostatečně jasně vylíčena například ve starobylém díle Bhagavadgíta (VIII.10.12):

„Ten (praktikant jógy), který při svém odchodu (jinými slovy v okamžicích smrti) pevně a se silně soustředěnou myslí směřuje celou svoji životní energii (pránu) do oblasti nacházející se (v subtilní úrovni) mezi obočím (ádžňáčakra), přičemž je současně zcela přemožen (veden) láskou (bhakti) a těší se z mimořádné síly, kterou mu poskytuje jóga, pak bezpochyby okamžitě spěje k božskému nejvyššímu duchu (puruša, k Bohu).

Má tak plně pod kontrolou všechny brány (přístupy do jiných světů) své bytosti a mysl pevně ukotvenou v srdci. Svou tajnou životní sílu pevně udržuje (na subtilní úrovni) v hlavě a zůstává ponořen do mentální jógové koncentrace (dháraná), zatímco mentálně vysílá AUM, (posvátnou) mantru (značící) Absolutno. Tehdy se rozvzpomene na mě (na Boha). Kdo opouští fyzické tělo (skrze takzvanou smrt) tímto způsobem nepochybně kráčí po nejvyšší cestě (vedoucí k nejvyššímu osvobození).“

Umírající lidská bytost, která tímto způsobem opouští fyzické tělo, okamžitě transcenduje zákon předurčení (karmu) a navždy ukončuje koloběh po sobě jdoucích zrození a smrtí ve fyzickém (materiálním) světě. Toto tajné jógové učení potvrzují i některé ještě starší zmínky z Brhadáranjaka Upanišad.

Analyzujeme-li smrt ještě z jiných úhlů pohledu, můžeme říci, že je to stav každého organismu po ukončení života, a to buď z hlediska životně důležitých orgánů (tzv. „klinická smrt“), nebo z hlediska celku jeho buněk. V tomto ohledu je klinická smrt spíše „okamžikem“, zatímco biologická smrt organismu je spíše procesem, který trvá až do ukončení všech životních projevů ve všech buňkách. V každém živém organismu však neustále probíhá obnova živé hmoty, která zahrnuje odumírání některých buněk a zrod jiných. Někdy, např. při vážné nemoci, nehodě, chirurgickém zákroku atp. také sice dochází k masivnímu úbytku živé hmoty, avšak příslušná bytost může zůstat i tak naživu.

Smrt může nastat neodvolatelným působením času přirozeným zestárnutím nebo může mít řadu jiných příčin daných podmíněností osudu příslušné bytosti (karmou). Z termodynamického hlediska smrt znamená nevratný přechod bytosti do stavu rovnováhy s prostředím a maximální neuspořádanost (maximální entropii). Z ekologického hlediska znamená smrt opětovné začlenění živé hmoty do geochemického a kosmologického koloběhu látek a energií. Z fylogenetického a evolučního hlediska je smrt povinnou podmínkou diverzifikace života a biologického pokroku. V návaznosti na tuto skutečnost Goethe napsal: „Smrt je mistrovským tahem přírody, díky němuž se jí daří produkovat co nejvíce života“. V tomto hlubším pohledu na smrt nejsou přirozená smrt a stárnutí ničím jiným než výsledkem rozvoje života a užitečným výdobytkem evoluce.

Živá hmota v sobě v souvislosti s předáváním dědičného poselství po generace potenciálně ukrývá nesmrtelnost. Někteří myslitelé (jako například Freud) hovořili dokonce o tzv. instinktu smrti. Z jogínského pohledu smrt fyzického těla nastává úplným oddělením bioenergetické neboli éterické vrstvy (tzv. dvojníka) od fyzického těla, které během života oživovalo a udržovalo v souladu. Zdá se, že člověk je snad jedinou bytostí na naší planetě, která ví, že smrt je nevyhnutelná. Toto tvrzení je nicméně potřeba doplnit doplňujícím poznatkem, že člověk je také zřejmě jedinou bytostí, která dobře ví (je si vědoma), že je naživu. V tradičním pojetí se na smrt často pohlíží jako na stín, který trvale provází celou naši existenci (a na jako takovou by na ni mělo být pohlíženo). Je to zkušenost, která je zdrojem (v případě dostatečně duchovně vyspělých bytostí) transcendentních a osvěcujících zjevení.

Smysl našeho lidského údělu tak spočívá v aktivní účasti na duchovním vývoji a na úspěšných realizacích, a to jak na těch individuálních tak na těch prospěšných pro celé lidstvo, s aspirací plnohodnotně trvale žít v univerzálním Božském vědomí. Jiným způsobem nelze o smrti konkrétně uvažovat, což zdůrazňuje i Sokrates svým výrokem: „neboť dokud jsme zde, tak (smrt) není, a když nastane, tak už nejsme…“.

Hledání duchovní nesmrtelnosti bylo vždy tou nejhlubší lidskou aspirací. V posvátné babylonské literatuře se tak objevuje víra v nalezení vhodného rituálu, jehož prostřednictvím lze smrt porazit. V tomto kontextu hledání nesmrtelnosti souvisí s pátráním po uskutečnění jistého rituálu, který umožňuje zrušit omezení a podmínění vědomí časem tím, že se dostane do rezonance s nečasovými božskými úrovněmi makrokosmu. V tantrickém buddhismu se na život a smrt pohlíží jako na dva vzájemně se doplňující aspekty téhož cyklu, přičemž oba vyžadují odpovídající přípravu a zasvěcení. Hmotný život se tak manifestuje mezi dvěma protikladnými póly. Jeho doménou není absolutní existence, ale stávání se a zanikání (transformace), věčné střídání dvou barev: bílé života a černé smrti. Pouze rovnoměrným smícháním obou je zajištěno trvání hmotného světa. Transformace totiž není možná bez smrti: pozitivní (+) síla nemůže ani na okamžik existovat bez komplementární negativní (-) síly. Smrt tedy není protikladem života, ale přichází mu na pomoc.

Velká Matka vesmíru (Šakti) je intimní součástí všech projevů smrti úplně stejně jako je obsažena ve všech projevech života. Právě proto má pro každý aspekt smrti svou strašlivou hypostázi. Římané věřili, že na smrt je třeba pomýšlet co nejčastěji, o to obzvláště na vrcholu života, kdy můžeme často na tento druhý konec mostu vývoje a nezbytnou součást koloběhu manifestace života zapomínat. Ne náhodou když velcí vojevůdci v triumfálním průvodu vjížděli ve zlatém kočáře do Říma a byli masami oslavováni jako bohové, jim zůstávala pokaždé nablízku osoba v symbolickém kostýmu a masce smrti, aby je chránila před hříchem pýchy neustálým opakováním: „Člověče, pamatuj, že zemřeš! (Memento Mori)“. Smrt a zrození znamenají průchod těmi stejnými dveřmi: jednou při vcházení a podruhé při vycházení.

Shodná myšlenka je znázorňována prostřednictvím různých podob velké božské ženské síly: na jedné straně jako fascinující, něžné a nádherné Matky, která vyživuje celý vesmír, a na druhé straně jako děsivé čarodějnice, která způsobuje zkázu a je (v této hypostázi) vlastně mrtvolným tělem nebo sama mrtvá těla stravuje. Tyto dvě evidentně diametrálně odlišné podoby v sobě musí každý aspirant dokázat integrovat obě. V tomto směru si slavný orientální cestovatel Arthur Avalon (sir John Woodroofe) povšiml skutečnosti, že na Západě „strašlivou krásu těchto děsivých forem téměř vůbec nechápou“. Pro osvícenou bytost však není krvavá a divoká Kálí ničím jiným než jen další hypostazí nádherné kosmické Matky a Milenky. Dokázat přežít a vroucně uctívat obě tyto podoby spojené do jediné je možná tím vůbec nejhlubším možným začátkem esoterické duchovní cesty.

I v rámci západní kultury dospěli četní myslitelé a umělci více či méně nezávisle na sobě ke stejné vizi ženského archetypu smrti. Všude, kde byl nebo je přítomen koncept Matky přírody, je téměř nemožné si nevšimnout, že je také naprosto přirozené umírat a že tolik potřebné kořeny každé květiny jsou hluboko zanořeny do organických hnijících zbytků. Podobně jako orientální mudrci vnímal smrt jako Matku Bohyni i básník Alfred De Vigny:

„Ó, božská smrti,
k jejímuž povolání každý dospěje
a ztratí se ve tvém objetí,
přitiskni své děti ke své hvězdné hrudi,
osvoboď nás od času, množství i prostoru
a vrať nám všechen zbytek naší bytosti,
jenž byl životem porušen“.