Obětování plodů činností ve prospěch hlubokého duchovního spojení s Bohem Otcem. S Bohem Otcem se můžeme hluboce duchovně spojit prostřednictvím jakéhokoli dobrého skutku, bez ohledu na to jaké povahy, pokud ho věnujeme společně s jeho plody Bohu Otci. Věnování je třeba provést ve stavu duchovní vnímavosti a pokory. Je to duchovní postoj, který je klíčem k veškeré duchovní praxi.

Nabídneme-li plody svých činů Bohu a On naše upřímné věnování přijme, stáváme se nástroji jeho projevu; následný čin pak už není doopravdy náš, protože skrze nás jedná sám Bůh, jemuž jsme čin i jeho výsledky věnovali. Věnujeme-li něco Bohu a On naše věnování přijme, povede nás, bude nás inspirovat a bezprostředně podporovat. Otevíráme se boží věčnosti a nekonečnosti a žijeme v hlubokém duchovním spojení s ním.

Pokud věnujeme plody svých činů Bohu a poté vnitřně co nejjasněji vnímáme jeho kladnou odpověď, nacházíme se v ten moment ve stavu duchovní nesmrtelnosti. Cítíme přitom, že Bůh nás objímá, a sami jsme schopni otevřít se a láskyplně ho obejmout. Náš vnitřní svět se rozšiřuje a vlastní bytost vnímáme v jejím makrokosmickém rozměru.

Kdo bude každodenně vykonávat všechny důležité činnosti s tímto příkladným duchovním postojem a vždy věnuje výsledky všech svých činností Bohu, vstoupí s ním do nepopsatelného, stálého spojení. Vzápětí po provedení věnování ucítíte, jak se ve vás Bůh projevuje. Díky tomu okamžitě ucítíte jeho inspiraci, milost a sílu. A co je z praktického hlediska nejdůležitější – budete zproštěni karmických následků (ať dobrých, či špatných), které byste jinak, kdybyste věnování neprovedli, museli v náležitou chvíli přijmout a nést.

Aby bylo věnování provedeno správně, je při něm třeba být naprosto upřímný, nebýt vnitřně rozpolcený a nic neskrývat – pak je boží odpověď zřetelná. Je třeba si uvědomit, že upřímnost je conditio sine qua non (podmínka, bez které to nejde) a musí se stát beze zbytku naším vnitřním postojem. Před Bohem nic z toho, co leží v našem srdci, neskryjeme. Je třeba mít v srdci živou upřímnost k Bohu. Upřímnost nám umožňuje darovat Bohu skutečně z hloubi svého srdce čin, který zamýšlíme vykonat. Tím si přímo vyžádáme jeho vedení a ujištění, zda to, co se chystáme udělat, je správné, nebo ne.

Když provedeme věnování s naprostou upřímností, potom i bez znalosti složité metafyzické teorie a jakéhokoli filosofického či náboženského vzdělání, bez studia spisů o poměru lidstva k Bohu, dokonce i bez představy, co je karma, respektive bez silné a pevné víry v Boha ucítíme, že se v nás děje něco zázračného. Věnování tedy vyžaduje vnitřní jasnost a vůli být při něm co nejprostší.

Při věnování plodů svých činů se stáváme užaslými a odpoutanými svědky toho, co Bůh v každém okamžiku provádí v naší bytosti a jejím prostřednictvím, a může nám to být neustálým zdrojem poučení. Pochopíme také, že s boží pomocí je možné si předem ujasnit, jestli to, co se chystáme udělat, je dobré – stačí věnovat plody daného činu Bohu Otci. Podle toho, zda dostaneme kladnou nebo zápornou odpověď, poznáme, zda je zamýšlený skutek z hlediska Boha Otce dobrý či nikoli.