Magický počátek duchovní znalosti. Pojem zasvěcení neboli iniciace pochází z latinského výrazu initium, které znamená „počátek“. V autentických duchovních školách a tradicích představovalo zasvěcení odnepaměti zvláštní výcvik a praxi, jejichž cílem bylo překonat všechna omezení individuální lidské existence a celý její rámec jako takový, a dosáhnout vyšší úrovně vědomí. Zasvěcovaný nakonec překročil všechny stavy podmíněné existence, ať byla jejich povaha jakákoli.

Duchovní zasvěcení se udílí těm, kdo mají potřebné předpoklady a jsou k tomu vybráni duchovním průvodcem. Vlastní zasvěcení spočívá v přenosu duchovní síly od zasvětitele, zpravidla člověka, který dosáhl realizace (duchovního průvodce), k zasvěcovanému (duchovnímu aspirantovi). Následně musí aspirant vyvinout vnitřní úsilí a vytrvale praktikovat, aby aktivoval specifické kvality přijaté zasvěcením.

Úřad duchovního průvodce je v tradici jógy stále živý, nejznámější a nejrespektovanější je v Indii. Tisíce let zaručoval, že autentičnost zasvěcení (díkšá) přetrvá, protože se většinou předává ústně, „od mistrových úst k žákovu uchu“. Když duchovní průvodce zasvětí osobu, která si to zasluhuje, bere na sebe zasvěcený pokaždé určitou zodpovědnost a riziko, protože úspěch závisí na jeho úsilí, pečlivosti a pozornosti.

Duchovní průvodce proto dává přednost vedení lidí, kteří jsou láskyplní a altruističtí a kteří nežijí už jen sami pro sebe, ale začali žít pro druhé. Nevydá se těsnou stezkou duchovního zasvěcení s lidmi, kteří postrádají duchovní aspiraci, moudrost a inteligenci, kteří jsou vrtkaví a zbrklí. Takoví lidé věří, že mají právo vést život, jak si usmyslí, ne podle boží vůle nebo rad moudrých lidí. Z nevědomosti, ve které se zabydleli, si neuvědomují, že jejich nejvnitřnější struktura je neodvratně táhne k naplnění jejich osudu.

V antickém Řecku bylo úkolem mystérií (orfických, eleuzínských, delfských atd.) – členěných do dvou stupňů „malých“ a „velkých“ mystérií (slavených kolektivně, respektive individuálně) – předávat duchovní síly hierofanty vybíraným aspirantům, kteří skládali slib mlčenlivosti a připravovali se pět až sedm let. Tyto duchovní síly jim měly pomoci dosáhnout vizionářské extáze. Klement Alexandrijský popisuje řecká mystéria ve svém díle Stromata: „Řecká mystéria začínají očistnými rituály, podobnými barbarskému omývání. Pak se provádějí malá mystéria. Jejich účelem je vycvičit a připravit adepty pro to, co přijde poté. Následují velká mystéria, která pojímají vše jako celek, po nich už nezbývá nic, co by se dalo poznat. Všechno, co má člověk dělat, je kontemplovat konečnou povahu skutečnosti a porozumět jí.“

Ortodoxní křesťanství je jedinou větví křesťanské víry, která stále ještě obsahuje autentickou formu duchovního zasvěcení, a to hésychastickou modlitbu neboli modlitbu srdce. V této tradici začíná aspirant (nazývaný student) tím, že je přijat duchovním průvodcem (jemuž se říká „otec“ nebo v byzantské tradici „stařešina“). Jeho duchovní výcvik je založený na poslušnosti, pokoře, lásce k bližním, půstu a modlitbě. Modlitba začíná následujícími slovy, která aspirant pronáší buď nahlas, nebo potichu, anebo jen v duchu, kdy pouze „pohybuje rty“: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou.“ Může říkat i jen „Pane, smiluj se“. Modlitba proniká hlouběji a hlouběji, nejdříve na úrovni mysli.

Poté, co se aspirant vnitřně očistí, Bůh se smiluje (daruje mu milost) a modlitba „sestoupí“ do jeho srdce, kde se pak opakuje bez ustání sama od sebe. Z pohledu jógy se zde jedná o subtilní božské vibrace náležící k silové sféře Kristova vědomí. Jak se modlitba prohlubuje, stává se vizionářskou a kontemplativní a vede aspiranta k plnému spojení s Bohem a ke spáse.

Zasvěcení v primitivních kmenech obnáší to, co René Guénon nazývá „rituální kmenové shromáždění“. Povinně se ho účastní všichni členové rodu (i když oni sami na zasvěcení nedosáhli). Spočívá v obřadném povyšování, které probíhá v sekvenci oddělení-uvedení-znovuzačlenění. Toto „zasvěcení“ obvykle zahrnuje nějaký druh zmrzačení (obřízka, vyříznutí apod.) a uvádí mladého člověka, zpravidla v období puberty, do komunity dospělých. Jde spíš o přijímací obřad než rituál zasvěcení a podobá se obřadu Intičiuma u australských Aboridžinců Arunta nebo hinduistickému rituálu Upanajama.

Duchovní zasvěcení bychom si za žádných okolností neměli plést s obřady, které provázejí vstup do tajných zednářských spolků, neboť to jsou karikatury duchovnosti – fakticky v nich máme co dočinění se satanistickými anti-zasvěceními. Naivní, podvedení lidé, kteří k nim přistupují, skládají nelidské, pekelné přísahy a svolují k přijetí hrůzostrašných trestů v případě, že poruší tajemství temných a často kriminálních činů, jichž se dopouští odpudivá zednářská klika.