Tábor objevování Átmanu

Rubrika: Další aktivity

Autor: Rezonance

Pochybnosti

Občas vyvstanou samozřejmě i pochybnosti. Především co se týče samotných meditací, zda se dospělo k nějakému pokroku - buď během tábora, nebo od jednoho tábora k druhému. S tím jsou spojené výčitky týkající se malého nebo vůbec žádného pokroku nebo absence výsledků ve formě příjemných prožitků či „naladění“ z meditací. Často vyvstávají otázky, jako: „Co tu vlastně dělám?“ Nejedná se o zpochybňování účasti na táboře, ale o hledání smyslu života, toho, co je naším posláním. Otázky směřující k tomu: „Co bude potom, až skončí týden meditací? Jak se dokážu integrovat znovu do společnosti? Zvládnu tento přechod?“ Také se mezi dotazovanými objevily pochybnosti, zda je vhodné jít do sebe, když návrat zpět z meditace je tak krutý, až „fyzicky bolestivý“.

I když si účastník již prošel těžkostmi pochybností, potíží a překážek, stále zdolává momenty, kdy se musí více snažit, aby dospěl ke svému cíli. I přesto je každý za prožitky, stavy a zkušenosti z tábora rád a vnímá svou účast na táboře objevování Átmanu jako boží milost. Vyskytl se jeden případ, kdy jogínka nebyla spokojená po celou dobu konání tábora, ani po skončení programu.

Cesta poznávání, zážitky z meditace

Při pokusu o vyjádření hlubokých zážitků a stavů při meditacích objevování Átmanu se většina jogínu shoduje, že je to dost těžké popsat, ať slovy nebo písemně. „Při popisu se zážitek stává suchý a bez života.“ Často je udáváno vnímání stavu rozšiřování srdce. To naznačuje, že se mysl skutečně ztišila a můžeme mnohem lépe vnímat čisté vědomí. Pokud ho nasměrujeme do duchovního srdce, středu naší bytosti, můžeme vnímat, jak se postupně rozšiřuje a my tak můžeme sledovat naší integraci do celého vesmíru, citace: „…byl jsem součástí všeho, tzn. dechu, země, vody, ohně, vzduchu, bytostí, organismů, všeho.“

Někteří jogíni jsou schopni ponořit se více do sebe, pokud současně musejí překonávat nepříznivé podmínky (např. hluk z okolí, vysoké letní teploty apod.) Citace jogínky: „Pocit, že jsem v malém útulném tmavém prostoru ve svém srdci, který se zároveň rozpínal donekonečna. Cítila jsem nekonečný klid, zpomalení, štěstí a spontánní radost, Zdálo se mi, jako bych se pozorovala zevnitř.“

Jiný jogín popsal v dotazníku stavy ze dvou po sobě jdoucích táborů. Citace: „Středa večer, poslední meditace skončila a většina lidí odešla. Přestalo vrzání židlí a otevřenými okny proniká do místnosti vlahý vzduch. Už zde nesedím proto, že je to dané, sedím tu jen tak - a uvolňuji se. Opakuji stále dokola techniku pro meditaci objevování Átmanu. Přijdou myšlenky, vrátím se k prázdnu. Stále dokola. V určitý okamžik si uvědomím, že obvyklé pocity fyzického těla, jako je bolest v nohou či různá svědění se začínají vzdalovat. Jako by se sféra mého vědomí scvrkávala dovnitř těla, vjemy jsou stále dál, jak se vědomí stahuje dovnitř, začíná mě od nich dělit bariéra a od té chvíle je úspěšně ignoruji. Mírně vpravo od středu hrudi tohoto těla začíná planout subtilní sloup jemné vibrující energie. Najednou se dostávám poprvé v životě do nepopsatelného stavu. Klid, pokora. Prostá světnička mého nitra je pro jednou očištěna, připravena přijmout hosta. Jako by už stál za dveřmi, ale nevchází. Jak by mi to mohlo vadit, když pouhé toto tiché očekávání mě zcela naplňuje. Přestává úsilí, prost jakýchkoliv přání, ve vnitřním klidu a pokoře, nejsem již k ničemu poután. Je mi neuvěřitelně krásně. Smysl, většinu života pouze tušený, přichází s větší silou. Pár nejkrásnějších minut z celého týdne. Svěží závan větru v parnu mého života.“

Citace z jiného roku: „Zatím můj nejhlubší zážitek z tábora, který rovněž nastal přibližně v jeho polovině. Těžko vylíčitelný, bylo to, jakoby se celá moje existence v určitý moment meditace scvrkla do prostoru ve výšce hrudi mírně přede mnou, kde jsem existoval, a pak se začala vypouštět do prázdnoty, podobně jako když ve vaně vytáhnete špunt a voda odtéká. Pak jsem tam už nebyl, ale existovala blaženost. Vnímal jsem sebe jako fyzickou osobu a ego, kterak prožívá tak hlubokou slast a radost, že musela násilím zadržovat nutkání se hlasitě smát na celé kolo, což je během tábora zakázáno. To trvalo asi několik minut a odezva tohoto stavu pak několik dní, během kterých jsem zaplakal nad tím, jak moc bohužel většinou žijeme jenom ve svém egu, aniž jsme si toho vědomi, a jak moc nás vězní a my se přitom považujeme za svobodné bytosti. To je lež, drží nás v kleštích. Neustále.“

Jogíni se zmiňují, že nejhlubší prožitky a stavy přicházejí během poloviny (hiatus) celého týdenního programu. Intenzita prožitků vzrůstá, až se někdy během poloviny tento počáteční rychlejší vývoj ustálí a dochází především ke stabilizaci nejhlouběji dosažené úrovně. Ovšem toto pravidlo není podmínkou.

Růst a meditační vývoj odhaluje také citace ze zápisků, které vznikaly v průběhu meditací jiné jogínky:

„1. den: stále sleduji, co dělají ostatní. Chci se soustředit do sebe, ale je to těžký. Přesto hluk v hlavě pomalu ustává. Cítím čistotu, úlevu, lepší proudění energie při cvičení. Něco, co dříve bránilo, už není zábranou. Každý nádech je snazší, čistší a intenzivnější. Co je teď, v tento okamžik, je důležité. Radost z každého okamžiku, není kam spěchat. Dnešní mlčení je pro mě úleva, prostě relax. Existuji jenom já, co jsou ostatní je jedno.

2. den: je mi příjemné, že se nemusím o nikoho starat, současně mi to chybí. Je to součást mých naučených stereotypů. Komunikaci potřebuji víc, než jsem si myslela. Při ranní meditaci jsem se na okamžik rozplynula ve svém srdci. Bylo to krásné, bílé, čisté a šlo to úplně samo. Bez nejmenší vůle. Chci tu krásu cítit pořád.

3. den: stále mě obtěžuje ulítávání v myšlenkách a sledování ostatních. Měla bych bydlet sama. Třeba ve stanu. Cítím se lehce, jakoby mě příroda prostupovala - jak málo stačí. Meditace podle návodu je pro mě těžká a stále ulítávám do myšlenek. Atmosféra zde je krásná, čistá a jasná. Soustřeď se. Do sebe. Co tam máš? Vypadá to asi takhle: z praskliny svítila záře bílého světla.

4. den: soustředění při meditaci jde hůř. I přes den mě mysl bombarduje úlety - teprve dnes cítím zřetelně, že se ještě nevzdala. Uvědomuji si její nástrahy: mravenci, motýl, jídlo, bolest zad,… cokoli, čím by se mohla zabývat.“

Citace jiné jogínky: „První dny jsem se učila odstraňovat únavu a načerpávat více vědomí, kterým se únava ztratí. Nejednalo se tak moc o to, že bych byla unavená z důvodu nedostatku vitality, ale z lenosti zapnout vědomí, používat ho. Ze začátku jsem dávala hodně pozornosti na vlastní dech, poté, když už jsem začala vnímat hlubší stavy, jsem dechovou koncentraci zužovala na začátku meditace a používala jsem ji více při dlouhodobější nezpůsobilosti se soustředit do sebe, nebo když mi myšlenky oslepily celou mou hlavu a já se v nich dokázala ztratit. V tu chvíli jsem se vždy soustředila na dech, jeho rytmus. A pak jsem se dokázala ponořit do sebe. Ze začátku jsem vnímala cosi zahaleného a tmavého uvnitř mé hrudi, kulatého a stále to vibrovalo. Pokud jsem se na to chtěla podívat ze vzdálenějšího odstupu, tak jsem zjistila, že vnímám příjemné stavy, pocit lásky, jemného chvění, které ve mně způsobovalo vnitřní radost a něhu zároveň. Stavy, které ve mně vzbuzovaly vděčnost, při kterých se vznášíte úplně celí a které vám dodávají naplněnost. Není to jen na moment, ale tento stav si vyžadujete, aby zářil neustále. Pokud jsem se dostala mimo tento stav a sledovala jsem divotvorné myšlenky a někdy jsem je skutečně sledovala plně, bylo mi líto, že nejsem schopná vynaložit více úsilí a dostat se zase hlouběji.

Postupně jsem dokázala poodhalit i tmavou vibrující kouli, která se jakoby vznášela v mé hrudi. Najednou jsem si uvědomila, že září, že není černá, ale světlá. Občas jsem se i přistihla, jak zkoumám barvu té záře. Byla bíle-světlezelená. Zajímavé bylo, že někdy jsem ji vnímala jako nejmenší část v mé bytosti a pak hned nato jako největší, jakoby mě celou pohltila. Občas se stávalo, že jsem ji vnímala současně ve stejný čas jako nejmenší i největší část sebe sama. Ale zároveň jako velice hladkou a také velice drsnou. Je zajímavé sledovat jak je možné drsnotu v mžiku přehladit na hebkost.

Při prožívání těchto stavů jsem občas upřednostnila vnímání popsaných změn a někdy jsem jen tak spočívala a pozorovala neustálé vyzařování blahodárných stavů, při kterých jsem zapomínala na vše ostatní. To se mi vedlo hlavně tehdy, když jsem zároveň sledovala i živoucí energii, jak stoupá z pánevní oblasti a vyživuje vyšší úrovně a jak se vlévá do oblasti duchovního srdce, kde jsem vnímala zářící kouli. Takto jsem dokázala sexuální energie využít pro zintenzivnění vnitřních stavů.

Zpětně jsem si uvědomila, že popsané střídání charakteru zářivé koule nebo přesněji cítění těchto stavů už odněkud znám. Později jsem si vzpomněla, že jsem to zažila jako malá ve snu. Při uvědomění této vzpomínky jsem prožila rychlé rozšíření vědomí. A nečekanou spontánní radost. Ovšem pokud jsem se chtěla dostat přímo dovnitř zářící koule, nešlo mi to. To bylo nejpracnější úsilí.“

Opakované zkušenosti

Pokud se někteří jogíni účastnili více táborů (častý případ), většinou popisují vzestupné zkušenosti a prohlubování stavů sebeobjevování. Ovšem toto samo o sobě není směrodatné. Záleží na dalších okolnostech, jako je celkový stav účastníka (fyzický, psychický, mentální i duchovní) před zahájením tábora a zároveň v rámci samotného programu tábora. Další vlivy jsou patrně i z vnějšího duchovního působení, astrologické vlivy, makrokosmické biorytmy a působení vnějších subtilních energií (tattev).

Zážitek s duchovním průvodcem

Většina jogínů není navyklá během meditací objevování Átmanu používat i ztotožňování se s duchovním průvodcem pro intenzivnější vnímání a nacházení hlubší úrovně sebepoznávání. Někteří mají ve zvyku, nebo když zrovna zdolávají nesnáze a překážky, přijímat boží milost skrze modlitbu.

Zde je uvedena citace zážitku propojení s duchovním mistrem: „Na táboře objevování Átmanu v roce 2007 se během večerních meditací (po dobu tří večerů za sebou ze začátku týdne) uskutečňovalo ztotožňování s duchovním průvodcem. První den jsem nejprve nevěděla, co konkrétně mám činit během meditace na ztotožnění. Druhý den jsem již trochu začala vnímat a sledovat nějaký ’meditační děj‘, čekala jsem ovšem, že se dostaví nějaké zázraky, ale opak byl pravdou. Třetí, poslední den, jsem byla před meditací trochu smutnější, že již mám poslední možnost a nebyla jsem si jistá svým postupem. V tomto směru jsem se chovala, jako bych se teprve učila i meditovat nebo přesněji jako by to byly první dny, kdy se poprvé prakticky seznamuji s technikou sebeobjevování. Během meditace na ztotožnění s duchovním průvodcem jsem nejprve jednala postupem átmavičáry a nečekala jsem již nic neobvyklého. Když jsem se ponořila co nejhlouběji, jak jsem v tu chvíli dokázala, přišla mi pozornost na svého mistra. Začala jsem vnímat velice prudké rozšíření vědomí, nekonečný prostor, který byl stále v pohybu, dynamický. Zjevila se skutečně prostorovost, která byla prostoupena veškerými energiemi.

Vzdalování a přibližování se, rozšiřování a stahování, v měnících se barvách. Až postupně se tato dynamika ustálila a mohla jsem spočívat v prostorovém klidu, vnímala jsem energie, jak směřovaly do mého středu. Tolik milosti najednou. Jak se to všechno tam může vejít. Vždyť mi praskne srdce! A pak jsem si uvědomila informaci, kterou jsem nedávno obdržela na přednášce – při pocitu přeplněnosti je dobré cíleně energii posílat zpět. Zkusila jsem to. V tu chvíli jsem se ještě více uvolnila. Energie mnou protékala a zároveň mě naplňovala. Během tohoto procesu se mi velice jasně zjevily mistrovi oči v určitém stavu. Byl to stav pevnosti. Tím jsem pochopila, čím bych se měla nechat směřovat dále během meditací. Tato zkušenost mi velice prohloubila vědomí a stavy během celého dalšího meditačního programu.“              

Přínos meditací pro běžný život

Po absolvování tábora objevování Átmanu dochází k velkému zklidnění, problémy, které se jinak zdají obrovské, je možné nahlížet s úsměvem, protože člověk ví, že to jsou malichernosti. Pocit zvnitřnění přetrvává několik dní. Objevuje se větší radost ze života a schopnost udržovat více bdělost, větší uvědomování si a kontroly „samomluvy mysli“.

„ Vše funguje pomaleji, než myslím. Na táboře bylo vše možné, dosažitelné, záleželo jen na mé odevzdanosti a vůli, a ta hmota, se kterou přicházím do kontaktu v životě poté, je tak pomalá… Jsem jakoby zrychlená, až hyperaktivní, chci všechny své ideje realizovat co nejdřív a překážky si nepřipouštím, ale ony přicházejí - a navracejí mě pomalu zpět…“

Po táboře přichází také úleva, spokojenost, jistota a aspirace. Vnímání, co je skutečně důležité, odpoutanost, jistota božského původu každého člověka, vědomí krásy uvnitř sebe, odkud pochází opravdový neochvějný klid, jistota a sebevědomí. Vnímání radosti a vnitřního klidu a láska ke všem z nás činí spokojenou bytost.

Vyjmenované příklady přínosů netvoří zdaleka všechny účinky objevování Átmanu. Sebeobjevování je nacházení chuti života, jeho vůně, exploze, je to láska i vnímání vnitřní symfonie harmonických tónů. Je to smyl života. Je to Bůh.

Z pohledu účastníka, který právě absolvoval celý tábor, je období před táborem Átmanu velice hektické, nervózní, ukvapené. Může se objevovat nízká rozhodnost a rozlišovací schopnost. Člověk se zabývá zbytečnými problémy, které poté většinou vidí jako (snadně) řešitelnou záležitost. Je možné, že spoustu času trávíme právě tímto způsobem, aniž bychom si to vlastně uvědomovali.

Praxe átmavičáry i mimo tábor 

Někteří jogíni, kteří se účastnili tábora átmanu, se věnují často této metodě i nějaký čas po skočení tábora. Ovšem touha sebeobjevování tímto způsobem se postupně dle odpovědí v dotaznících ztrácí v běžném životě. Občas ji nějaký jogín praktikuje spontánně. K běžnějším technikám meditace patří v naší škole především lajajóga, vnímání vnitřního zvuku. To ovšem neznamená, že by tato technika nebyla vyhledávaná nebo málo praktikována. Pomocí átmavičáry dosáhli jogíni specifických hlubokých stavů a prožitků. Vzhledem k tomu, že technika je během tábora používaná intenzivně jeden týden, výsledky jsou dosti houževnaté, hluboké a rozmanité v rozsahu odpovídajícímu počtu účastněných jogínů. Každý má jinak probuzené vědomí, které se odráží i ve stavech, které přicházejí ke každému jogínovi abstraktně řečeno v jiné barvě, tvaru a podobě. Ovšem cíl je pro všechny shodný – poznání sebe sama.