Něco podstatného, co nám chybí

Rubrika: Odhalení

Autor: Gregorian Bivolaru

(text je překladem přepisu přednášky)

Lidstvo dosáhlo pokroků v mnoha oblastech a náš technologický vývoj je opravdu ohromný. Člověk se stal specialistou a postupně chápe čím dál tím složitější mechanismy. Přesto kupodivu není schopen vysvětlit určité běžné jevy, které se v jeho životě objevují, jako jsou například vztahy s ostatními lidmi nebo vztah k sobě samému. Podívejme se třeba jak reaguje batole v přítomnosti své matky. I když běžně ukazuje zájem i o další osoby, ve chvílí kdy k němu přichází jeho matka se stane něco opravdu zázračného: dítě jakoby najednou roste, obličej se mu rozsvítí a celá jeho bytost se účastní této přeměny. Jak si můžeme vyložit takovou reakci? Něco podobného můžeme rovněž vidět mezi osobami s velkým handicapem a lidmi, kteří se o ně starají. Ačkoliv daný člověk může být velice pohybově omezen, vždy lze spatřit určitou formu komunikace skrze byť i ty nejnepatrnější reakce. Co však stimuluje tyto reakce? Tyto jevy vnímáme jako něco přirozeného, ale ve své podstatě je neumíme vysvětlit. Mohou vyjadřovat určitou nouzi, tedy to, že nám něco chybí. Můžeme být velice inteligentní, mít zajímavý život, vše, co jen si přejeme, být zdraví, obdařeni mimořádnými vlastnostmi a schopnostmi, žít v příjemném prostředí, mít slušný účet v bance a i přesto všechno můžeme být nadále nespokojeni. I když budeme vlastnit toto vše, o čem jsme se zmínili, nebo třeba i více, nemusí se v nás přes všechny tyto dary projevit určitá vnitřní bytost. A to můžeme vnímat jako pocit, že nám něco chybí. Je možné, že tato vnitřní bytost může být velice blízko, ale my ji přitom nemusíme být schopni rozpoznat. Je zvláštní, že čím více je něco blíže k nám, tím méně jsme schopni to vnímat. Někteří lidé nemají skoro nic, prožívají v životě řady neúspěchů a přesto přitom poznají vnitřní naplnění. Můžeme jako příklad uvést jeden příběh z indické tradice:

Byl jednou jeden velký učenec, znalec ve všech oblastech, který rozuměl fyzice, astrologii, náboženství i poezii. Téměř nic mu nebylo neznámé, jen štěstí. Zvědavý a rovněž neklidný žádal o radu jednoho Mistra, který mu řekl: "Člověk je podobný kolu. Má kružnici, špice a má střed. Ty znáš kružnici, znáš špice, ale minul jsi střed: ignoruješ jeho existenci."

Tento střed je duchovním srdcem bytosti. Abychom pochopili jednoduché aspekty života prostřednictvím podstatného středu naší bytosti, musí dospět k duchovnímu vývoji. Máme dobrou výchovu, prošli jsme skrze nejlepší školy, máme ojedinělý životopis, vykonali jsme spoustu vítězných skutků, ale když mluvíme o tom, co je v životě doopravdy důležité, na čem nám doopravdy záleží, všechny dané události jsou druhotné ve vztahu k tomu, abychom byli blíže našemu srdci. Musíme sami v sobě směřovat k jednoduchosti a schopnosti dívat se dovnitř, dávat přednost citu, citovosti. To není něco, co se můžeme naučit. Nikdo neučí dítě, jak má milovat svou matku. Komunikuje tedy ze srdce k srdci, s absolutní svobodou a bez omezování. Později se ale vše změní a tato změna je dána mírou našeho růstu. Přijímáme výchovu skrze styk s rodiči, profesory a ostatními lidmi. Začínáme shromažďovat znalosti. Takto se postupně vzdalujeme srdci a opouštíme sféru "být" pro sféru "mít" a "vědět". Přijmeme určité postavení a staneme se "Někým." V průběhu těchto procesů se vzdálíme od našeho srdce a ztratíme s ním kontakt. Ale srdce naštěstí neumře. Náš podstatný střed zůstává a pravidelně nám podává poselství o tom, že ho nemůžeme donekonečna zanedbávat.

Velice znepokojený obchodník vyprávěl o svém pocitu, že musí vykonat něco velice důležitého. Cítil, že by měl vyrazit na pouť, ale nemohl opustit dohled nad svými obchody ani na pár dní. Byl velmi rozpolcený, současně hnán dvěma impulsy. Jeden, který přicházel z jeho srdce a dával mu inspiraci k tomu, aby podnikl tuto duchovní pouť a druhý, hmotný, který mu pouť zakazoval. Říkal si: "Co by se stalo, kdyby nastaly nějaké problémy uvnitř firmy? A nebo co kdyby mě hledala nějaká důležitá osoba právě v mé nepřítomnosti? Všechny tyto otázky v něm vyvolávaly velké vnitřní napětí a pokud by je zanedbal, mohly by se stát impulsem vzniku různých potíží. My také nemůžeme zanedbávat naše povinnosti, ale rovněž nemůžeme přehlížet naše nejhlubší city. Musíme se nějak vrátit k nevinnosti batolete, aniž bychom odhodily zkušenosti které jsme během života nashromáždili. Něco se musí v našem nitru přeměnit. Uvědomujeme si poznání které vzniklo z našich zkušeností a zároveň si uvědomujeme i naši omezenost a potřebu přibližovat se k našemu srdci, což je křehká, ale dostupná činnost. I když je život někdy trochu bolestivý, jeho kouzlo spočívá v tom, že umožňuje rozvíjet inteligenci, kterou jsme neměli jako děti. Pokud nás vede tato inteligence k hlubším pocitům, aniž bychom zanedbávali děje uvnitř a kolem nás, zažíváme pocit míru a radosti. Nemáme zapomínat na impulsy, které můžeme pociťovat, ohledně potřeby duchovní cesty. Ale také se v nás musí něco transformovat, abychom vše mohli vidět a hodnotit z nové perspektivy. Takto k nám budou přicházet řešení, ačkoliv v dané chvíli může situace vypadat neřešitelně. Něco nám chybí, ale neumíme to vždy popsat. A když to poznáme, nevíme jak postupovat dál. V Indii mnoho lidí požádá o pomoc svého učitele. A on jim může pomoci si uvědomit důležité aspekty hledání, způsob jak mají žít ve vztahu s ostatními, poučí je o blahodárné síle a mimořádné schopnosti naší mysli, která nás může nebo nemusí podporovat v našem hledání. Takto se i oni dovídají, že srdce nemá hranic.

Řekněme, že žil kdysi princ kterého vyslal jeho královský otec hledat cenný drahokam, jenž se nacházel ve vzdálené zemi. Král vysvětlil svému synu, že to byla vždy tradice a prožije tedy nutnou etapu, která mu umožní dosáhnout určitých pozitivních vlastností, které jsou jiným způsobem nedosažitelné. Princ cestoval až do země, ve které byl ukryt drahokam. Ale putování bylo tak dlouhé, že postupně zapomněl na svou misi a obklopil se jakousi letargií. Zapojil se do obchodního života země a začal žít běžným životem, vypustil ze svého vědomí úkol, pro který tam byl vyslán. Stal se bohatým a úctyhodným členem komunity, ve které se snažil zvětšovat svůj majetek. Když se o této situaci dozvěděl král, použil moc kterou disponoval jen on a dokázal syna probudit a ten se tak vzpamatoval. Syn proměnil svoji existenci a našel způsob, jak ponořit monstrum hlídající drahokam do hlubokého spánku. Pak vzácný kámen vrátil otci. Díky této zkušenosti dokázal poznat nesmírnou krásu svého pravého království...

Všude po světě jak na izolovaných místech jako jsou kláštery nebo ášramy, ale také ve městech, žijí lidé kteří mají něco společného. Všichni se nachází ve stavu hledání. Objekt jejich hledání můžeme přirovnat k ostrůvku, který se nachází uprostřed rozsáhlého oceánu. Ačkoliv se nám zdá, že tento ostrůvek je středem světa, musíme jej objevit sami, abychom mohli dovršit naše pátrání. My však ale nehledáme vždycky tam, kde je to potřeba. Nasloucháme jiným impulsům. Máme tendence trávit čas jinak. Člověk je tvrdohlavý pokud jde o zisk všeho potřebného v hmotné sféře a tato ambice může způsobit, že přehlédne to podstatné. Dané schéma se zdá být důvěrným pro každého z nás. Je to jako bychom byli zachyceni ve smyčce tužeb: dům, auto, hi-fi věž, počítač, různé elektronické přístroje... a seznam pokračuje. Jakmile začneme vlastnit část věcí z tohoto seznamu, překvapeně zjistíme, že stále narůstá, skoro do nekonečna, místo toho aby se zkracoval. Skvěle jsme rozvinuli metodu, jak navyšovat seznam věcí, které se stanou našim majetkem, avšak ztratili jsme schopnost je doopravdy ocenit, protože nejčastěji nám chybí něco podstatného. Jsme rozhodnutí uspokojit svoje potřeby, ale současně se obracíme zády k srdci. Opravdové štěstí je spojeno s impulsem který má sídlo v našem duchovním srdci. Člověk nebude nikdy šťastný, ačkoliv si koupí nejnovější vynálezy, jestliže nebude věnovat pozornost ostatním. Po letech tvrdé práce, zapomene-li na zájem o ostatní, zjistí, že se už nemůže radovat ze všeho toho, co získal. Bůh nám nechal touhy, abychom hledali štěstí. Toto přání nás nutí k tomu, abychom prvotně uspokojovali vitální potřeby. Nemáme podceňovat tyto potřeby: potrava, oblečení, byt a jiné, které jsou důležité. Ale do jaké míry se jim musíme věnovat? Kdy se máme zastavit? Kolik je třeba, abychom byli doopravdy uspokojeni? Jestliže je televize pro nás důležitá, měli bychom se po té, kdy jsme si jednu koupili zastavit. A nebo je potřeba ještě jedna, aby všichni členové rodiny mohli sledovat různé pořady současně?

Touha vlastnit je cesta k dosažení potěšení či k jeho udržování, tímto bláznivým během ale riskujeme, že nám vezme spoustu času. Přitom vitální potřeby a potěšení nejsou jedinými faktory, které nás tlačí kupředu. Lidé si rovněž přejí aby byli užiteční a aby působili na prostředí kolem, za nějž se cítí odpovědní. To je jeden z aspektů, který nás odlišuje od zvířat. Zneužívané osoby, znečišťování přírodního prostředí, kamarád v nesnázích, týrání zvířat,... - nic by nás nemělo nechat lhostejnými. Respektování ostatních není ani vyjadřováním potěšení ani přivlastňování. Vychází z impulsu potřeby sdílet s ostatními to, co jsme získali.

A člověk hledá dál. Všichni toužíme po svobodě. Ale o jaké svobodě mluvíme? Dělat to, co chceme? Udělá nás tento aspekt skutečně svobodnými uvnitř? Je svobodné chování bez zábran zárukou toho, že jsme opravdu svobodní? Je utopií hledat svobodu založenou na vnějších věcech, protože se na ni nemůžeme spolehnout. Všechno co si přivlastníme, ať už je to účet v bance nebo auto, je pomíjivé a nenabízí nám svobodu. Politické systémy nepodporují ani svobodu ani respekt k ostatním. Zdroj by měl být jiný. Co jím je? Kde se nachází? Co je tou věcí, díky které se batole cítí tak dobře po boku své matky? Proč trpí, když se mu vzdálí na pár chvil? Cokoliv je zdrojem života je určitě i zdrojem svobody. Tento zdroj nás zná a stará se o nás. Všichni máme právo na svobodu. A ona se nenachází mimo nás, ale právě uvnitř nás samotných, nachází se ve středu naší bytosti, v srdci. Podobně jako v chemii, kde každý druhotný materiál obsahuje malou část ze své prvotní struktury, stejně tak má každý z nás tento blahodárný zdroj v srdci, za myslí, za rozumem.

Žádný universitní diplom nám nezaručí osvobození. Jenom pouť k našemu duchovnímu srdci to může udělat. Jednoho dne se všechny lidské bytosti vydají touto cestou a jen takto dosáhnou opravdové svobody. Často je tato cesta otevřena skrze utrpení. Nejčastěji začínáme hledání přičiněním právě toho, co si nejméně přejeme, přičiněním utrpení. Pokud trpíme, jsme schopni dělat skoro cokoliv. Utrpení nás nutí najít cestu ven. To znamená, že si musíme znovu klást otázky o četných aspektech života včetně těch, které nás předtím činily šťastnými. Přejeme si stále více radosti a štěstí, ale bez utrpení. V utrpení je potřeba jednat, uvádí nás do pohybu a z tohoto hlediska hraje významnou roli. Přejeme si dostat se z neštěstí, snažíme se najít řešení. Díky tomu umožnilo utrpení v tomto světě vznik řady vynálezů. Nedostatek toho po čem toužíme, nebo přítomnost toho, co si nepřejeme, vytváří často utrpení. Můžeme trpět díky nepřítomnosti milované osoby stejně jako můžeme trpět přítomností osoby nám nepříjemné. Můžeme trpět když máme příliš mnoho práce a toužíme mít více volného času. Stejně tak můžeme trpět, pokud je práce nedostatek. Utrpení nás může přibližovat podstatě života, ale nikdy se nemůžeme z bolesti radovat, s výjimkou případné perverze, zejména masochismu. Nikdo si utrpení nepřeje, avšak může hrát i velice pozitivní roli. Ať už je forma a původ utrpení jakákoliv, řešení které najdeme bude určovat postoj, který k němu máme. Utrpení nás může zničit nebo obohatit. Jestliže nedokážeme nalézt pozitivní směr, může nás dohnat k sebevraždě. Rovněž se ale může stát naší záchranou, pokud nám dá možnost uvědomit si naši vnitřní transformaci.

Utrpení může mít vnější nebo vnitřní příčinu. Dejme tomu že trpíme nedostatečným uspokojením vitálních potřeb. V takovém případě řešení přichází i zvenčí. Můžete taktéž trpět díky vnitřnímu konfliktu, ty jsou však spojeny s vnějšími objekty. Život se nám snaží dokázat, že řešení problému má přijít zvenčí, ale utrpení se nezmenšuje. Může v nás probouzet i soucit. Buddha hledal pramen utrpení a prožíval soucit s těmi, kteří trpěli. Snažil se přijít na to proč existuje utrpení, až nakonec pochopil jeho mechanismy. Soucit je přirozeným důsledkem hledání zdroje utrpení. Čím více někdo projevuje opravdový soucit, tím více si může být jist, že nachází prvky týkající se samotné podstaty utrpení.

Podívejme se tedy na jeho zdroj. Původcem utrpení je v prvé řadě ignorance, nebo jinak řečeno hloupost. Můžeme říci, že ignorance nebo hloupost jsou jedny z největších hříchů. Musíme přijmout fakt, že pokud trpíme, vždy je v nás přítomná ignorance, nevědomost. Utrpení přichází, když se naše chápání liší od skutečnosti. Naneštěstí skutečnost nemůžeme chápat nezávisle na naší mysli. Ta je jakoby kanálkem skrze který vše vnímáme a skutečnost můžeme vidět jen prostřednictvím našeho vlastního kanálku. Tudíž je vnímání velice ovlivněno stavem naší mysli, jenž je zásadně spojen se třemi faktory: s rodinou a prostředím, výchovou a vlastní schopností vnímání. Účinky rodinného prostředí a výchovy můžeme jen těžko ovlivnit. Můžeme však s myslí pracovat jako s nástrojem rozlišování. Trpělivě a důsledně pracovat s tímto nástrojem je ohromným přínosem, který potřebujeme k úspěchu více než cokoliv jiného. Abychom vyřešili problém utrpení, neměli bychom klást důraz na léčení symptomů, ale hlavně se snažit o správné vnímání. Utrpení vyplývá také často z nějaké nečekané a nevyhnutelné okolnosti. Jestliže naše mysl bude jasná a budeme tak více vědomí, skutečnost budeme přijímat mnohem lehčeji a utrpení bude zmírněné. Nikdo nám však nemůže jen tak dát tuto jasnost vědomí. My ji máme už v nás samotných a bude pro nás velkou pomocí, abychom zmenšovali nevědomost v okamžicích, kdy jsme směřováni k novému způsobu vidění věcí a situací.

V zárodku všech našich činností se nachází naše chápání reality. Na nejvyšší úrovni, pokud pochopení odpovídá skutečnosti, nebudeme nikdy překvapeni. Příčiny utrpení ustupují do té míry, do jaké se zvětšuje jasnost mysli. Nevědomá mysl spolu se svými čtyřmi aspekty paralyzuje schopnost správného chápání a dává tak vzniknout utrpení. Náprava vnímání znamená pozorovat skutky přímo a přijmout existenci jevů, které jsou vytvářeny skrze ignoranci. Jedná se o zmatenost, připoutanost, odmítání a strach. Všichni jsme do určité míry zajatci zmatenosti a fungujeme v systému, ve kterém všechno co překračuje určitou normu vytvoří poruchový stav. Vše se děje skoro automaticky a my jsme často neschopni přijmout to, co se nezařadí do našeho mentálního programu.

Připoutanost vychází z potěšení. Potěšení je nám příjemné, ale jakmile ztratíme objekt který tento stav vyvolává anebo existuje tato možnost, v tu chvíli přichází připoutanost. Odmítání je tendence k úniku nebo odvrácení se když nastane nějaký problém. Jestliže se necítíme jisti v určité situaci, bouříme se proti ní. Připoutanost a odmítání jsou dvě strany stejné mince. Čím více jsme k něčemu připoutáni, tím větší zavrhování později riskujeme. Když nás objekt připoutanosti nadále neuspokojuje, obracíme minci na druhou stranu.

Strach je zakódován do každé buňky jakéhokoli živého organismu. Existuje nezávisle na objektu či bytosti, které slouží jako opora. Můžeme takto rozlišovat dva druhy strachu. Strach fixovaný na nějaký objekt, situaci nebo bytost (jako například zemětřesení, nemoc, vlk, atd.) a strach ze ztráty (práce, postavení, milence...)

Strach, připoutanost, odmítání a zmatenost vytváří ( samostatně nebo spolu) podmínky vzniku utrpení a jeho pokračování skoro do nekonečna. Utrpení přichází, odchází, znovu pak přichází a nutí nás přijmout existenci něčeho, co nám chybí, co nás nutí sledovat to a naplnit.

Ukažme si nyní jak můžeme jednat abychom transformovali náš vztah k utrpení. Svět je analogicky řečeno podobný řece. Když pozorujeme pramen řeky, voda je průhledná, čistá, skoro modrá. Čím více se však přibližujeme k oceánu, tím více se voda mění. Je přesycena tolika nečistotami, že si ani nepřejeme dotknout se jí. Ale odkud tato voda pochází? Ze sněhu z hor? Z mraků? Z oceánu ve kterém je špinavá voda? Oceán je místo skoro magické proměny. Vstřebává všechny nečistoty a navrací do oběhu čistou vodu. Indická tradice říká, že když vše začne být nezvladatelné, kdy nepořádek dorůstá svého maxima a když utrpení je příliš živé, něco se stane. Duchovní Mistr praví: "Nechte problémy aby přicházely a Bůh bude zasahovat. Čím více bude problémů, tím větší prostor k projevu Boha."

Schopnost adaptace je důležitý faktor procesu vývoje. Když nahradíme v naší bytosti jeden aspekt druhým, bude se měnit i náš vztah k utrpení. Jestliže nemáme tuto schopnost náš vztah k utrpení se nezmění. Špatný vztah s matkou v dětství může deformovat naše city a co se jich týká. Do každé naši myšlenky bude zapojen tento pocit. Je to skoro přirozený jev. Ale můžeme uvažovat o tomto aspektu v nás rovněž i pozitivně. Nejdůležitější je fakt, že ve skutečnosti nám matka vlastně dala život. Nemůžeme změnit bolestivé zkušenosti z dětství, ale pokud se dokážeme podívat jinýma očima na tento vztah, utrpení může být mnohem slabší. Ono totiž pochází často ze záměny historického momentu za celek. Příliš často se ztotožňujeme s vnějšími aspekty, máme tendence setrvávat v negativních vzpomínkách namísto těch které dávají štěstí. Neříkám že máme ignorovat utrpení, ale uvažovat o něm v širším kontextu. Jestliže nás tlačí bota, musíme vědět proč. Ale rovněž je potřeba uvažovat i o dobrých aspektech. Není vždy nutné abychom ji hned vyhodili. Můžeme se zasadit o zmírňování utrpení, jeho vyřešení anebo úplné odstranění. Výběr možností je dán rozsahem utrpení. Když je velmi hluboké a nemůžeme nalézt jeho původ, zamysleme se nad podrobnostmi, mysleme na význam jednotlivých znamení. Musíme jednat okamžitě abychom zmírňovali bolest a silné emoce které ji vyvolávají. Jestliže někdo blouzní v horečce, sepíšeme si nejdříve seznam všech jeho nemocí než začneme něco dělat? Ne, musíme jednat tak, aby se horečka ihned snížila. Podobně osobu, která prožívá silné utrpení, musíme nejprve uklidnit a dát jí najevo důvěru. Zmírňování utrpení je proces, ve kterém jednáme tak, aby nás emoce neničily.

Způsoby jsou mnohé a můžeme užít jakoukoli techniku, která nám pomůže. Měli bychom být otevřeni jakékoliv účinné metodě. Zmírňování bolesti by mělo být první etapou. Dále sledujeme řešení situace, protože nemůžeme pokračovat ve zmírňování do nekonečna. Například v Indii jsou chrámy plné lidí, kteří se vrací znovu a znovu, aby našli klid, protože se zrovna nacházejí mezi dvěma krizemi a neumí je vyřešit. Známe tuto situaci i na západě. Jestliže po zmírnění utrpení neděláme dále nic proto abychom problém vyřešili, je skoro jisté že potíže nastanou znovu. V klidném stavu kdy jsou emoce pod kontrolou je možné hledat původ potíží. Klíčem může být opětovné opakování toho, co se stalo. Nestačí znát příčiny utrpení, abychom ho odstranili. Ale pokud přijdeme na proces, který jej vyvolal, můžeme ho zmírnit. Za různých nešťastných životních okolnostech může opět nastat starý problém, ačkoliv jsme jej zcela pochopili. Odstranění utrpení je skutečné jen tehdy, když problém nepřichází po delší dobu. Tento způsob jednání dává do pohybu nejhlubší aspekty naší bytosti na základě mentální jasnosti a rozlišování. Ve starých spisech z Indie se píše, že nouze a utrpení vymizí do té míry, do jaké se zvýší jasnost mysli. Jasnost mysli je schopnost rozlišovat a chápat příčinu, následek a ještě jeden těmto dvěma společný aspekt. Jestliže například ráno v zrcadle zjistíme, že jsme bledí, vnímáme následek. Jaká je příčina: Večeře? Špatný sen? Posléze pochopíme, že nejsme jen obličej s bledými rysy. Existuje v nás mnohem krásnější bytost. Ta existuje mimo změny, příčiny i následky. Jak dlouho zůstáváme neteční vůči příčinám, tak dlouho budeme trpět, než dojdeme k pochopení následků. Tak nás ignorance klame. Jakákoli technika zmírňující utrpení je cenná, ale její účinek je jen dočasný. Metody rozvíjející jasnost jsou mnohem účinnější, neboť napomáhají odstranění ignorance. Jestliže známe podstatu problému, můžeme úplně odstranit utrpení. Úspěchu můžeme dosáhnout jen skrze hlubokou transformaci, která zničí prvotní spojení s utrpením. Musíme nejprve najít příčiny utrpení a poté nalézt lék díky mentální jasnosti.

Samotná jasnost mysli však nestačí k tomu, abychom zničili tento prvotní svazek. Neexistuje technika, která by ho mohla úplně rozpustit, pochopení není všechno. Je potřeba i něco jiného. Nikdy nás utrpení nemůže podrobit úplně. Může hluboce zasáhnout naši bytost, ale existuje tajné místo, které nikdy zasáhnout nemůže a to bez ohledu na svou hloubku. Při mukách z utrpení jedna část z nás netrpí a dokonce zná příčinu a řešení utrpení. Čím více se přibližujeme tomuto tajnému místu, tím méně se s utrpením ztotožňujeme. Utrpení nezmizí, ale mír, který vychází z tohoto tajného místa, tohoto ohniska, nás utiší. Když zůstaneme v kontaktu s tímto mírem v jeho hloubce, budeme se cítit uvolnění, ačkoliv bolest ještě setrvává. Bolest a utrpení jsou ve spojení, ale více bolesti neznamená nutně více utrpení. U některých lidí malá bolest vyvolává velké utrpení a u jiných je utrpení malé, navzdory velké bolesti. Jak si to vysvětlit?

Už jste si asi všimli, že někteří lidé pociťují obrovské utrpení, když se blíží jejich smrt zatímco někteří zůstávají klidní, s jasnou myslí vysílají pocity míru lidem okolo. Proč se někteří lidé dokáží udržet při životě, když očekávají důležitou událost anebo návštěvu blízkého člověka, navzdory okolnostem podle kterých by už měli umřít? Odkud pochází tato jejich tajná síla? Tito lidé našli ono tajné místo o kterém jsme mluvili a do kterého utrpení nemůže vniknout. Když nemáme vědomí této skryté sféry, utrpení sílí. A utrpení je hlasem, který nás prosí abychom našli tuto tajnou místnost. Tady je klíč! V tomto tajném místě má sídlo cit, který nás může podpořit bez ohledu na obtíže které potkáme v životě. Tento cit se jmenuje víra. Nemluvíme nutně o víře v Boha, ani o nějakém náboženství. Víra, jednoduchá víra, je faktor, který zlomí prvotní svazek s utrpením.Jenom ona může zachránit v určitých obtížných případech bytost, která je jim podrobena. Víra je silnou energií, která přichází skrze rezonanci, přichází ku pomoci v okamžiku, když vše již vypadá ztraceno. Odkud přichází tato tajemná energie, o které křesťané říkají že i hory přenáší?

Člověk který neumí plavat se plaví na lodi. Loď ztroskotá a on si myslí že zemře. Když však spatří kousek dřeva, třeba i velice malého, a chytne se ho, ihned se cítí lépe. Zdá se to být směšné že uprostřed oceánu malý kousíček dřeva může mít takový účinek. Po čase však připlave další člověk, který umí dobře plavat a pomůže. Ačkoliv se ztroskotanec předtím cítil ztracen, jeho naděje roste. Zůstane naživu, než připlave další loď. A když už je na její palubě oceán už není ohrožením a cesta může pokračovat, i kdyby se strhla bouřka.

Toto je ohromná síla víry. Díky tomu je naše pátrání zaměřeno na intimní hledání víry někde v nás. Zdá se, že víra náleží náboženským institucím, ale ty nejsou vždy schopné odpovídat na neuvěřitelnou rozmanitost tohoto vnitřního hledání. To může být uskutečněno bez pomoci náboženské instituce s jednou podmínkou, totiž tou aby cesta vedla k našemu srdci, místu mystéria jakékoliv duchovní tradice. Je jedno jaké budeme mít technologie nebo objevy, jenž používáme. Nedobereme se konce hledání, dokud nenalezneme víru ve vlastním srdci. Naopak, dokud ji neobjevíme, bude setrvávat stav nouze. Vnímání existence této "vnitřní instituce", víry, nám bude dávat jinou perspektivu k náboženské instituci. Mnoho osob, které se necítili svobodnými v rámci náboženské komunity, učiní důležitý krok k vnímání institucionální stránky ve chvíli, když naleznou vnitřní víru, když objeví něco v jejich srdci. Na počátku tohoto kroku je důvěra. Člověk hodně přijímá. Co udělá s tím co přijal je na jeho odpovědnosti. Svou činností může v lidech vyvolat důvěru nebo nikoli.

Avšak kolik zlých skutků bylo uskutečněno ve jménu Boha a víry? Následky těchto činů ukazují zda nesou božskou stopu. Touto stopou je láska. Mnoho lidí jednajích na základě tohoto pocitu vyvolávají u ostatních důvěru a získávají autoritu. Autorita přichází často z lásky. Zatímco moc je následkem pravidel, zákonů, majetku i dějin. Jestliže nám bude radit osoba, která nám přeje dobro, zvážíme co říká, protože jí důvěřujeme. I pokud jsme již zapojeni do činnosti, začneme znovu uvažovat nad situací. Tyto vlivné osoby jsou plné ochoty pro ostatní kolem. Nemusí mít žádnou moc, ale to, co dělají nebo říkají, ovlivňuje ostatní. Měli bychom se jimi nechat inspirovat nebo následovat jejich příklad. Mají autoritu díky tomu, že vidí ze srdce. Jsou dál než ostatní. Díky soucitu jsou jejich činy neziskové a nemají strach. Ti jenž ukotví svůj život do lásky a víry v srdci neznají strach z překážek. Jejich autorita překoná moc těch, jejichž konání se zakládá na pravidlech nebo na vidině zisku. Tato druhá skupina lidí získává postavení díky své vůli, kterou bychom neměli zaměňovat s vírou. Opravdová víra je stvořena z lásky a laskavosti a proto je vždy konstruktivní. Podle převahy vyššího Já je vůle buď konstruktivní nebo destruktivní. Čím více se odsune ego na vedlejší kolej, tím je vůle blahodárnější. Takto bude moci více vyjadřovat Boží vůli. Jestliže nastane opačná situace, bude mít vůle stále více ničivější projev. Předpokládejme, že při neshodě v páru si muž řekne: "Proč bych měl ustoupit manželce, ať udělá první krok ona! Ať trpí ona!" Při takovém postoji vzniká díky němu utrpení i v celé rodině. Malá pružnost naší vůle často vyvolává utrpení pro nás samotné. Opravdová vůle je spojená s touhou konat dobro a s touhou najít správný kompromis, protože v rámci víry jsou sdílení a ohleduplnost důležité. Vezměme si příklad Ježíše, neboť jeho odkaz je velmi důležitý. Vstoupil do Jeruzaléma i přes vědomí velkého nebezpečí. Přítomnost lásky ukazuje rozdíl mezi vírou a vůlí. I láska ale může způsobit utrpení, když je snížena na přivlastňování a závislost. Je to smutná pravda. Čím více jsme připoutaní, tím více jsme blokováni. Čím větší je naše závislost, tím větší jsou i naše nároky a tím více jsme pasivní a lapeni do sítě nejasných a obtížných situací. Existuje nějaká forma lásky, která může přeměnit utrpení?

Hledání víry srdce je úzce spojeno s nalezením a vyjádřením tohoto druhu lásky. Vyjadřují naše vztahy tento druh lásky a nebo jsou to pouhá osobní očekávání? Nehraje tedy víra roli klíče, kterým otevřeme starý a rezavý zámek? Takto můžeme říci, že hledání je často vyjadřováním lásky. Při přítomnosti lásky může víra způsobit velkou přeměnu a může nám nabídnout energii a radost. Radost pak získává dvě podoby. První z nich je spojena s tím, co máme a co nemáme. Druhá je na tom co vlastníme nezávislá. Tato druhá podoba nikdy nevyhasne. Když zmizí utrpení, přichází radost, znamení, že jsme již blíže tomu, co nám chybělo. Je to jako když nás ráno jakmile rozhrneme závěsy zaplaví světlo slunce. Utrpení je jako závěs na oknu života, který zakrývá radost a světlo.

Někteří lidé v sobě nosí tuto radost a světlo pořád, navzdory utrpení. Ačkoliv je tento závěs přítomný stále, lze jej jednoduše rozhrnout. "Rozhrnout závěs", jinak řečeno duchovně se vyvíjet, předpokládá čtyři etapy: uvědomit si existenci závěsu, chtít jej rozhrnout, začít jednat v tomto směru a pak ověřit výsledek. Pokud výsledek neověříme riskujeme že se spleteme v kvalitě radosti, které dosáhneme. Ať jsme ze Západu nebo z Východu, ať žijeme ve stabilní anebo v chudé společnosti, ať máme lehký nebo těžký život, všichni jsme konfrontováni v průběhu života jednou nebo vícekrát s existenčními krizemi. Ačkoliv je krize spojená s vnějšími okolnostmi a událostmi, má vždy původ v nitru bytosti. I když jsme schopni vyplnit nějaké vnitřní prázdno, často nejsme schopni přijmout situace které způsobují že trpíme. Musíme se snažit dál anebo máme hledání vzdát? Váháme, ale nakonec se potřeba konat stane nutností. Vnitřní krize se stane impulsem k vývoji, ke hledání potřebné energie, jenž je vyjádřením lásky. Odkud však máme začít?

Velice důležitý je první krok. Může zabrat více času než bychom si mohli myslet že je nutné, ale je to velmi dobré znamení pokud trvá déle. Je vhodné se vyhnout metodám, které slibují okamžité a ohromující výsledky. Vývoj bytosti je všeobecně pomalý. Probíhá spíše ve spirále než lineárně. Důslednost potřebná na začátku se nám později odmění. Můžeme si vzít jako příklad dravce. Aby mohl najít vzestupný proud, který mu pomůže v plachtění, musí se napřed vznést. Žádný pták nemůže létat dokud sedí na zemi a čeká. Obtíže se kterými se utkáme nejsou zbytečné. Utrpení nám může "otevřít oči" a přiznání existence problému nabízí cennou možnost, abychom učinili první krok. Tento krok není jednoduchou pohnutkou, ale dlouhodobým procesem, při kterém je potřeba neustálého zpětného zkoumání a hodnocení.

Když uvádíme tento proces do praxe, vyvstávají faktory do tohoto okamžiku neuvědomované, na které je třeba dbát. Možná zjistíme, že naše hlediska byla mylná. Je to jako bychom pochopili že jsme nosili na očích sluneční brýle. Od této chvíle si budeme muset zvyknout na náš nový způsob vidění věcí bez filtru, což je mnohem obtížnější než vypadá. Jasnost se rozvíjí postupně a ne zprudka. Když se konfrontujeme s nějakým problémem nebo nepříjemnou situací, která může být fyzická, psychická, mentální nebo jakéhokoli jiného původu, proces, skrze který musíme projít obsahuje čtyři důležité etapy. V první řadě musíme jasně identifikovat problém. Můžeme ztratit spoustu času pokud si nejsme vědomi jeho opravdové povahy. Pak se rozmyslíme a rozhodneme co dělat. Nedostatečné zvážení situace může způsobit ztrátu našich sil. Dále se staneme aktivními, budeme aplikovat řešení, které jsme si vybrali. Nemůžeme zůstat do nekonečna jen u přemýšlení. Na konci si ověříme jestli to co jsme udělali má opravdové výsledky. Měli bychom se tento postup naučit a uvést do praxe.

Jakákoli skvrna na brýlích ovlivňuje naše vnímání, alespoň po tu dobu kdy je nosíme. A když jsme v nesnázích, je nejlepší mít oči do široka otevřené. Z určitého hlediska můžeme říci, že jóga je procesem pročišťování. Stejně tak jako uklízíme doma před příchodem návštěvy nebo když myjeme hrnec před vařením dalšího jídla, stejně tak je potřeba si pročistit bytost pro správné jednání, pro dobrou energii. V józe se má za to, že stav člověka je v určité chvíli výsledkem vzájemného působení mezi myslí, dechem a tělem. Necítíme-li se dobře, bez ohledu na to o jakou úroveň nepohodlí se jedná, je to znamení že náš organismus se snaží zbavit nečistot a jeho fungování je afektované. Takový stav se může projevovat po krátkou či delší dobu. Na fyzické úrovni můžeme mít trávicí problémy, protože jsme příliš mnoho jedli nebo protože máme slabá játra, což nám ztěžuje trávení. Taktéž můžeme na jiné úrovni v určitých podmínkách ztratit trpělivost, nebo, jsme-li povahou impulzivní, budeme neustále netrpěliví. Neexistuje universálně platný prvotní krok, protože každý má jiný výchozí bod. Jeden z nádherných aspektů v józe je ten, že můžeme dostat impuls skrze velmi rozmanité motivace. Bolesti zad, nespokojenost s našim životem, setkání s osobou jejíž chování na nás udělalo dojem, ...

Nezáleží na prvotním důvodu s nímž jsme začali tuto cestu. Naopak, pokud jsme již vystoupili na první schod, naše upřímnost bude zkoušena. Bude potřeba mnoho trpělivosti a důslednosti k přiblížení se konečnému cíli našeho hledání. V současné epoše ve které si většinou přejeme výsledky okamžitě riskujeme, že tato první etapa bude vypadat nudně. Ale pozor, strom se pozná vždy podle ovoce. Díky tomu můžeme říci, že jóga je cestou přechodu od závislosti k úplné nezávislosti. Být závislý znamená nedostatek schopnosti rozhodovat se sám za sebe. Její podstatou jsou nesprávná rozhodnutí, která jsme udělali v minulosti za různých okolností. Díky těmto rozhodnutím jsme vstoupili na vyšlapanou cestu, která není správná pro náš duchovní vývoj. Málokdy nalezne někdo správnou cestu, aniž by nemusel napřed nalézt svou nezávislost. Být nezávislý znamená rozpoznat falešné situace, ve kterých se nacházíme a vložit do nich potřebnou transformaci pro zničení nesprávných vazeb a integrovat se směrem, který je pro nás správným.

Naše specifická integrace do života podmaňuje naši bytost a ovlivňuje všechny naše součásti, počínaje tělem až po způsoby, kterých se držíme ve vztazích k ostatním. Být nezávislý neznamená stranit se společnosti. Je to naše výzva rozvíjet nezávislost při přítomnosti mezilidských vztahů. Nezávislost se projevuje skrze rozhodnutí osvobozené od omezujících tendencí, kterými jsme se omezili v průběhu života či které máme od narození. Tyto tendence rozhodují místo nás a být si vědom aspektů, na kterých jsme závislí, je velký posun vpřed. Přitom naše sílící důvěra v to že se rozhodujeme nezávisle nesmí nikdy působit proti ostatním. Uvědomění si stavu závislosti nepředpokládá automaticky že se osvobodíme. Jestliže máme potíže je nutné uvažovat o dvou aspektech. Jednak o vlastním problému a také o způsobu, jak o něm přemýšlíme. Situace ve které se nacházíme je ovlivněna faktem, zda jsme tuto situaci přijali či odmítli. Nošení brýlí může zlepšit špatný zrak, odmítnutí je nosit způsobuje vznik určitého napětí. To v důsledku znamená ještě větší obtíže. Ačkoliv problém zůstává stejný, bude lépe pokud jej dokážeme přehodnotit. I když obtíže zůstávají, špatná nálada se vytratí. Jestliže se konfrontujeme s problémem nebo nepříjemnou situací, jako je nemoc, neúspěch či nepochopení, naše bytost reaguje jednou nebo více reakcemi, jsou to: negativní emoce, rozrušená mysl, tělesné napětí, nepravidelné dýchání, apod. Vše je stále složitější a nejsme vždy schopni zhodnotit situaci. I když jsme sami schopni vyvolávat pozitivní emoce anebo cvičit dýchací techniky, rozvíjet určité schopnosti a třeba se i modlit, může nás také osoba, která nám přeje dobré, směřovat k jasnější vizi a k účinnějšímu řešení. Způsobů jak se vyhnout nepříjemným situacím je spousta. Vše záleží na tom co se děje v nás, kolem nás a na jasnosti, s jakou vnímáme situaci.

Vnější pomoc může být velmi cenná k snazšímu obdržení jasné vize a také k odstranění bloků, které tlumí harmonické proudění energie v naší bytosti. Blahodárná energie nabízí přirozenou sílu k léčení. Obvykle lidský organismus odstraní nečistoty skrytým způsobem, aniž bychom se tím museli vědomě zabývat, například při spánku. Občas se ale mohou objevit překážky blokující tuto energii a dochází ke kumulaci nečistot. Takto se pak můžeme cítit v nesnázích nebo v obtížích, podobně jako když stávkují pouliční zametači. Abychom odstranili překážky, které ruší správný průběh tohoto přirozeného procesu, musíme jednat uvědoměle. Situace je nádherně popsána v pojednání Jógasůtra mudrce Patandžáliho, lidský organismus je zde srovnáván s polem. Aby pole mohlo být zaléváno, musí zemědělec otevřít stavidla ve správnou chvíli a na správném místě tak, aby se voda z kanálu dostala přesně tam, kde je jí třeba.

Role poznání a technik nespočívá v ničem jiném než v odstranění toho co blokuje volný tok blahodárných energií v naší bytosti. Proudí všude stejným způsobem, jako elektrický proud vede do domů skrze dráty elektrického napětí a když přestane proudit, musíme začít jednat. Mimo jiné můžeme například vědomě směřovat dech do určitých oblastí těla pomocí mysli, s cílem odstranit energetické bloky. Ačkoli někdy ignorujeme příčinu těchto bloků, pokud budeme používat v praxi správné jógové techniky, zajišťujeme si takto proces pročišťování.

Každý v sobě chováme nějaké disharmonické aspekty, které si musíme uvědomit abychom mohli začít správně směřovat energie. Tyto nerovnováhy mohou být fyzické, intelektuální nebo emoční. Mohou se týkat smyslů nebo mohou ovlivňovat náš vztah k ostatním a také k prostředí kolem. Někteří lidé mají problém s chladnějším prostředím, některým vadí vyšší teplota, někteří nejsou schopni vyjadřovat své city, další jsou agresivní, někteří jsou sobečtí, jiní nesnáší koření, někdo nevydrží sedět déle než dvě minuty, někdo má ztuhlé klouby, jiný špatně slyší, a tak dále… Ale ať je způsob projevu těchto nerovnováh jakýkoliv, vycházejí z toho co jsme nazvali závislostí. Tedy z výsledku špatných rozhodnutí v minulosti. Proto je potřeba najít pozice kritických bodů a identifikovat toxiny pro následné pročištění organismu při použití blahodárných energií, které jsou nám přirozeně k dispozici.

O jaké energii to mluvíme? V józe se uvažuje, že kromě fyzického těla existuje neviditelná energie schopná se rozšiřovat a stahovat jak v prostoru tak ve své intenzitě. Na rozdíl třeba od 100 wattové žárovky, která umístěna do komory vše intenzivně ozáří ale v koncertní síni bude svítit velmi slabě, se tato energie zesiluje a snižuje podle okolností. V józe, jak víme, říkáme této energii prána. Jeden ze základních faktorů, který ovlivňuje intenzitu a způsob projevu prány je náš mentální stav. Čím je mysl klidnější, jak praví jogínský text, tím více je naše energetické tělo blíže tělu fyzickému a tím budou ztráty menší. V ideálním případě je energie soustředěna v páteři. Avšak díky blokům, které existují v organismu, je tato energie rozptýlena. Toto rozptýlení energie způsobuje vznik spousty problémů, jako je neklid, úzkost, deprese nebo letargie. Cílem jogínské praxe je odstranit tyto bloky.

Vhodných praktických technik je spousta, měli bychom se jim vždy učit a praktikovat je pod dohledem znalce. Základem těchto technik je dech, zvuk a oheň. Mluvíme zde o vnitřním ohni. Stráví potřebné prvky z potravy, odstraní ty, které jsou nadbytečné a udržuje stálou teplotu těla. Když spojíme tento oheň s dechem, dostaneme tak velice silný nástroj pro pročištění celého organismu. Nečistoty z naší bytosti odstraníme pouze pomocí silných nástrojů. Nemůžeme odstranit usazený vápník z vodovodních trubek v domě pomocí normální vody. Do vody musíme přidat chemický výrobek, který je silnější než usazenina a jehož působením se usazenina rozpustí. Podobně, abychom pročistili organismus musíme použít sílu, která tyto nečistoty odstraní. Touto silou je právě vnitřní oheň. Nápad použít oheň, který máme uvnitř naší bytosti, je postaven na odhaleních která objevili vědci ve staré Indii a to, že dech a oheň jsou propojeny. Zjistili, že mysl velmi podporuje toto spojení. Například nádech může být spojen s vizualizací dechu, který se dostane do styku s ohněm a výdech vizualizujeme v určité oblasti. Navíc při zadržení dechu, které následuje po nádechu, můžeme zvětšovat oheň a jeho spojení s dechem. Některé polohy jógy zvětšují oheň ještě více a umožňují mu lepší směřování. Tyto polohy specificky usměrňují oheň. Aby se dostal do konkrétního pásma, nestačí umístit tělo do nějaké polohy, podobně jako pouhé položení větví určitým způsobem nevyvolá vznícení ohně. Musíme zapojit i mysl a pozornost směřovat tak, aby vyvolala potřebné změny.

Na nerovnováhu také můžeme působit prostřednictvím zvuku. Zvuk sjednocuje tyto dvě síly - oheň a dech. Správné spojení a usměrnění může pomoci při odstranění energetických bloků. Ačkoliv vyvoláváme zvuk na úrovni nosu, krku a úst, přichází vlastně do styku jak s ohněm, který má sídlo v břišní oblasti, tak s dechem, který sídlí v hrudníku. Vyvolaný zvuk naznačuje zdar či neúspěch propojení mezi těmito silami. Když spojíme hluboký dech se slabým ohněm, výsledkem bude slabý zvuk. A naopak, i v případě silného ohně bude zvuk narušený, jestliže je dech oslaben. Spojením hlubokého dechu a silného ohně vzniká účinný zvuk. Je v našem zájmu dbát o tyto dvě síly. Palivem pro vnitřní oheň je mimo jiné potrava. Je velice důležité se správně stravovat. V Upanišadách se tvrdí, že naše mysl se podobá tomu co jíme. Podle toho, jakou potravu pozřeme, tak myslíme a pamatujeme si. Co se týče hloubky dechu, záleží na naší schopnosti regulovat nádech a také výdech a také na pohybu energie, která stoupá z oblasti břicha. V běžném životě může být způsob komunikace buď správný, nedostatečný, nebo přehnaný podle toho, jak se spojuje dech s ohněm. A protože schopnost komunikovat je nám dávána abychom mohli s ostatními sdílet naše pohnutky, city a to co se v nás děje, pak tedy zájem na spojení těchto dvou sil je zřejmý. Blahodárné účinky které vyplývají ze správného spojení těchto dvou sil se skládají z více parametrů: jednak ze způsobu, jak se dech účastní na zvuku, dále jaké zvuky používáme a účastí mysli a citů. Určité zvuky vyvolávají specifické účinky. Ty které použijeme pro získání pozornosti potenciálních zákazníků budou odlišné od těch, které se použijí v kostele nebo chrámu. Používání zvuků má i duchovní aspekt, hlas je jednotně uznáván jako nástroj, který nás přibližuje Bohu. Zvuky nás napojí na jejich zdroj. Když recitujeme Jógasútry nahlas, navážeme skrytý vztah s Patandžálím. Jestliže řekneme modlitbu Otče náš, spojíme se s Ježíšem Kristem. Zvuk má silný vliv na emoční úroveň. Samozřejmě nemůžeme říci, že jakákoliv forma zvuku bude vyvolávat pozitivní emoce a že bude mít blahodárné účinky. Záleží na vlastním zvuku i na pohnutkách, které dotyčná osoba používá.

Proces sjednocení který jóga přináší předpokládá tři fáze: nejdříve upřesnění vztahů mezi podobnými aspekty, pak stav jednoty jako výsledek těchto vztahů a nakonec udržování jednoty. Aby se postavil most, musí inženýři dbát na všechny aspekty: na lidi kteří v oblasti žijí a jejich zaměstnání, na vodu a změny výšky její hladiny, předpokládaný rozsah provozu a řadu dalších faktorů. Most nemá účel dočasně spojit dva břehy, ale trvalé spojení. Abychom dosáhli i v životě stejných výsledků, musíme vzít v úvahu všechny aspekty naší bytosti. Každý má jinou charakteristiku. Jóga je účinná pouze když žádná z těchto částí není zanedbána. Například když se zajímáme pouze o fyzický aspekt, aniž bychom se starali o fungování mysli, mysl nás bude brzdit ve snaze dosáhnout stavu jógy. To platí i naopak. Člověk není jen spojením mezi tělem a myslí. Na lidskou bytost se hledí jako na šest aspektů: Její vztahy, způsob života, tělo, dech, smysly a mysl. Všechny části jsou neustále aktivní a fungují jako jednotný celek. Co se stane jedné z částí může ovlivňovat i ostatní. Soudržnost celku je udržována díky silám, které sídlí v srdci. Stav jednoty, který v józe sledujeme může přijít jen pokud se ztotožníme s touto silou. Cesta do srdce se stane jasnější do té míry, do jaké postupujeme na duchovní cestě, která musí být strukturována podle všech těchto šesti aspektů.

Přitom je nezbytný ještě jeden prvek. Můžeme ho vyobrazit pomocí povídky: Byl kdysi král, který se dostal do ohrožení života a nevěděl, co má nejlépe udělat aby zabránil nebezpečí. Poradil se se svými rádci, ale žádný mu nedal uspokojující odpověď. Nakonec zaslechl krásná slova o starém mudrci, který žil osamocen v klášteře v horách. Náš král se rozhodl jej vyhledat a požádat o radu jej. Cesta byla dlouhá a pro krále, který měl v mysli neklid kvůli hrozícímu nebezpečí, nepříjemná. Když se konečně dostal k cíli, našel starce jak pracuje v zahradě. Představil se, ihned prozradil důvod své návštěvy a nahlas starci přikázal, aby našel řešení. Moudrý stařec přitom pokračoval dál v práci, potichu, aniž by jen zvedl pohled. Král se rozhněval, ale potom začal pozorovat klidné a pravidelné pohyby starce. Znovu se jej zeptal, zda mu může pomoci. Starý mudrc naznačil hlavou aby si vzal nářadí a aby ho napodoboval. Pracovali takto v tichu delší dobu jeden vedle druhého. Králi se začala práce i tichá společnost starce líbit. Mysl se mu stala klidnou, mírnou, a jeho srdce se stalo lehkým. Najednou přeskočil plot zahrady ozbrojený člověk, ale upadl a zranil si vážně ruce. Král si ihned roztrhl košili a udělal z ní obvaz na jeho zranění. Ten člověk mu padl k nohám, poděkoval a poprosil o odpuštění. "Proč žádáš odpuštění?", řekl král, "neudělal jsi nic zlého!" Ale muž odpověděl: "Odpusť mi, protože jsem tě přišel zabít!" Král pohlédl překvapeně na mudrce, ten se usmál a pravil: "Vypadá to, že jsi našel svoje řešení..."

Podívejme se teď jak v jogínském systému chápat vztahy k ostatním. Skrze vztahy pochopíme způsob, jak se chováme vůči ostatním, způsob, jak s nimi mluvíme, jak vedle nich žijeme, jak je ovlivňujeme a jak jsme sami jimi ovlivňováni. Předpokládáme poučení minulostí, abychom jednali správně v budoucnosti. Ale toto není praxe, kterou můžeme nacvičit. Naše vztahy mohou být dobré nebo špatné. Díky paměti můžeme přemýšlet o jejich povaze a cítit, co v nás vyvolávají. Následkem tohoto pochopení se můžeme dále rozhodovat, jak v budoucnosti jednat. Tento proces je nejprve retrospektivní a následně prospektivní. Všichni můžeme občas dělat chyby, které ovlivňují budoucí vztahy. Ale můžeme také transformovat tyto vztahy díky úsilí předurčení a proměny. Nemluvíme o strachu z případných omylů. Jediným nebezpečným aspektem je neschopnost rozlišování. To je velice dobře vyjádřeno v textu jógasůtry Patandžaliho. Jógová praxe nás nemá oddělit od společnosti, ale má nás vést k širší spolupráci s našimi kamarády, kolegy, mistry a se všemi těmi, se kterými se v životě setkáváme. Rovněž bychom si měli najít čas analyzovat naše postoje v rámci mezilidských vztahů.

Jak by měl být spojen náš způsob života s duchovní disciplínou? Mysleme na to, jak žijeme. Důležité je pozorovat náš každodenní život a rozvíjet správnou disciplínu. Toto úsilí zaměřené k introspekci je velice důležitý aspekt, pro který je důležité, abychom dbali na naši osobu a na to, co máme dělat. Pro doktora je nemístné aby se oblékl jako noční hlídač, minimálně tehdy, když k němu přijdou lidé na vyšetření. Náš vztah k čistotě a prostředí ve kterém žijeme ovlivňuje způsob jak žijeme. Být spokojený s tím co máme nebo nemáme je také vlastnost, kterou je dobré rozvíjet. Máme tendence vidět spíš to, co nám chybí, než to, co máme. Představme si, že půjdeme na nějakou večeři. Všechno je tam velice příjemné, společnost je milá, prostředí krásné, jídlo mimořádné, ale vyskytne se jeden rušivý okamžik: nevhodné podávání desertu. Když budeme vyprávět o této večeři, budeme vzpomínat pozitivní aspekty? "Viděl jsi, jak vypadaly zákusky? Jakým divným způsobem je podávali?" řekneme.Vypadá to, že čím více máme možností, tím méně jsme spokojeni.

Občas může vést malá změna k hluboké transformaci celé osoby. Pokud denně přemýšlíme o tom, co jsme dělali včera a také pokud myslíme na to, co budeme dělat dnes, můžeme se také transformovat. Není k tomu potřeba celé hodiny, pár minut bohatě postačí. Součástí tohoto způsobu života je postoj k tomu, co jsme udělali. Máme činit všechno co nejlépe, aniž bychom dbali o výsledek který nezáleží až tak na nás. Nemůžeme učinit více než čeho jsme schopní. Je dobré mít skromné, realistické a duchovní chování v běžném životě. Existuje spousta faktorů, které nám mohou pomoci k zaujmutí takové osobní disciplíny. V Indii existuje například řada spisů a legend, které rozpráví o člověku, o jeho citech, činech a myšlenkách. Tyto příběhy obsahují hněv, žárlivost, ambice, nenávist, strach, přátelství, lásku, soucit i pokoru. Pokud pozorně čteme takový text, můžeme nalézt drobnosti které pomohou ujasnit aspekty naší osobnosti. Mohou také vést k prvnímu uvědomování sebe sama a následkem toho k úsilí transformace. Bezpochyby takové spisy existují po celém světě. Jiná možnost je navštěvovat mimořádně blahodárná místa, ve kterých je k dispozici dostatek energie potřebné k našemu pokroku. Některá taková místa vytříbí naši bytost, ať je to v chrámu, přírodě či kousek od našeho domu. Rovněž může být velice prospěšná rozmluva s dobrým přítelem. Máme k dispozici spoustu prostředků. A ohledně způsobu našeho života bychom měli mít upřímný vztah sami k sobě.

Podíváme se teď na několik aspektů týkajících se vztahu k našemu tělu a uctivému postoji k němu. Na zdraví je v józe pomyšleno s představou, že tělo je nástroj ve službě naší touhy. Musíme mít k němu velkou úctu, protože od něj mnoho žádáme a plní množství funkcí, o kterých někdy ani nemáme potuchy. Jaké by to bylo kdybychom se museli navíc soustředit na každý tep srdce? Na druhou stranu, jakýkoliv konflikt v těle se odrazí v mysli a naopak. Můžeme říci, že máme klidnou mysl, když máme problémy se stravováním, anebo když se nám chce zvracet? Když je tělo nemocné a v obtížích, mysl se blokuje. A můžeme také říci, že když jsme neklidní tělo není rušeno? Musí být špatné trávení vždy způsobeno virem nebo nesprávnou potravou? Jogínské polohy udržují tělo v pořádku, v harmonii a umožňují nám vyhnout se některým mentálním problémům. Tělo je věrný odraz našeho mentálního stavu. Ásány hathajógy nebudou řešit okamžitě všechny fyzické problémy, ale i tak jsou důležitým faktorem, protože prostřednictvím těchto cvičení budeme více pozornější k našemu tělu a dokážeme tak odstranit velký počet problémů. Pozornost kterou věnujeme tělu vytvoří hlubší uvědomování. Poznání těla je prvním krokem k celkovému poznání naší bytosti díky prosté metodě, která začíná s tím co vnímáme v zrcadle. Universální charakter této metody je nádherný.

Bez ohledu na kulturu ve které jsme vyrostli můžeme vždy vycházet ze stejného bodu. Není potřeba žádné zvláštní víry v náboženství, ale přitom je možné dělat velké pokroky. Díky zkoumání těla se v nás rozvíjí citlivý postoj k němu. Tělo můžeme srovnávat s chrámem. Na začátku, když zatím prozkoumáme jeho stavební základ je mnoho věcí, které zůstávají nepochopené. Některé se nám zamlouvají, jiné ne. Jakákoliv duchovní stavba obsahuje dva prvky, vlastní stavbu a oltář. Postupně nás bude spíše přitahovat oltář, ale rovněž pochopíme, že je nutné věnovat pozornost i celku, abychom pochopili celý chrám. Oltář musí být součástí posvátné stavby. Podobně i v případě těla. Musíme o něj pečovat s úctou, protože je sídlem něčeho velice důležitého. Je pravda že pokud se staráme pouze o "budovu", která je tělem, nedostaneme se nikdy k oltáři. Ale pokud ho zanedbáme, riskujeme vytvoření nerovnováhy s tajuplnou skutečností uvnitř nás. Jestliže se v chrámu pokoušíme vcítit do míru toho místa a přitom nám na hlavu padá ze stropu omítka, asi nás to bude vyrušovat. Jestliže připravíme velice chutné jídlo, ale podáváme ho ve špinavém talíři, něco nebude v pořádku. Všechno je otázkou poměru. Postarat se o čistotu talíře, ale nestrávit celý život nad umýváním nádobí.

Když začínáme skutečně poznávat tělo, objevíme dva aspekty. Na jednu stranu fakt, že je v neustálé přeměně a na druhou stranu to, že si můžeme tyto změny uvědomovat ale vědomí samo o sobě zůstává nezměněné. Dva velké objevy. Máme na jedné straně vědomí, které se nemění a na druhé straně systém, který má měnící se povahu. Pochopíme, že pomocí těla se můžeme hodně transformovat. Můžeme jím náš život zničit, ale také zkrášlit. My jsme ti, kteří o tom rozhodují. Budeme používat tento nástroj, abychom se vyvíjeli, nebo ho necháme aby nás využíval a ničil? To je velká výzva a šance, které se nám nabízí. Od okamžiku kdy přesně poznáme cíl těla víme co máme podporovat a co blokovat. Ale neexistují dvě stejné bytosti a nikdo nevnímá vlastní tělo pořád stejným způsobem. Proto nemůžeme nikomu poskytnout již hotový recept.

Následující tři prvky se vzájemně neustále ovlivňují: dech, smysly a mysl. Jestliže provádíme nějakou činnost která působí na jednu z těchto částí, pak účinek který touto činností vyvoláme ovlivňuje i ostatní části. A je to mysl která se nám jeví vládnout ostatním dvěma. Přitom i ji můžeme ovlivňovat skrze jednoduchou strategii, kdy měníme naše stavy pomocí dechu. Když se chceme dostat až sem, je třeba zjistit, jak se dá používat vědomé dýchání. Dech je velmi tajemný. Teď nemluvíme pouze o vzduchu, i mrtvola má kolem sebe vzduch přitom jej nemůže využít. V našem výkladu nám může pomoci krásný příklad z Upanišád: Mezi smysly, myslí a dechem vznikla plamenná roztržka. Rozhodly se že zjistí, kdo z nich má nejdůležitější roli a proto se obrátili na Mistra aby jim poradil. "Nejdůležitější částí je ta, bez které nemůže přežít celek", řekl Mistr. A proto se mysl, smysly a dech dohodly, že každá na okamžik opustí tělo aby zjistily, co se stane. Jako první odešly z těla smysly a viděly, jak život pokračoval dále i bez nich. Dále odešla mysl a i když se ostatní aspekty staly monotónní, život pokračoval. Nakonec odešel dech a v ten moment smysly a mysl cítily, že jsou také odstraňováni z těla, takže se sklonily před zjevnou pravdou a přiznaly tímto způsobem prvotnost dechu. Z toho plyne, že život je úzce spojen s dechem, který ovlivňuje všechny činnosti.

Co se stane, když se rozhodneme jednat? Předpokládejme například že chceme uchopit tužku ležící na stole a dát si jí do kapsy. Tato jednoduchá činnost předpokládá vytvoření procesu, jehož původ je za myslí. Musí existovat určité já, které chce tužku. Aby toto já mohlo uchopit tužku na stole, musí zde být nějaké spojení mezi tímto výchozím bodem a myslí a další spojení mezi myslí a tělem. Tato spojení jsou neoddělitelná od celku bytosti a skrz ně proudí, jakoby nějakými kanálky, právě ona energie o které jsme již mluvili: prána. Můžeme o nich uvažovat jako o vodičích nebo také jako o vlnách, které umožňují spojení potřebné pro jakoukoliv činnost. Je-li funkce nějakého kanálu špatná, riskujeme tím, že nedosáhneme předpokládaných výsledků. V takovém případě nemusíme být schopni uchopit tužku nebo ji nebudeme moci dát do kapsy. Prostředkem této energie je právě dech a ve spojení s naším stavem vědomí ovlivňuje proudění energií v organismu.

Existují čtyři základní stavy vědomí: meditace, hluboký spánek, sen a bdělý stav. V meditačním stavu záleží způsob dechu na objektu meditace. Jestliže v období předcházející meditaci zjistíme, že nemůžeme dýchání kontrolovat, znamená to, že ještě nejsme připraveni. V Indii se tomu tak pevně věří, že jsou ve fázích předcházejících rituálům a obřadům používány určité techniky dýchání, které se podobají jistým meditacím s božskými silami. Před přístupem k určitým částem rituálu je prováděna kontrola a řízení dýchání. Ve stavu hlubokého spánku je dech velmi klidný. Ve stavu snů může být dýchání silné nebo lehké, podle vlastností snů které také mohou být klidné nebo rozrušené. V bdělém stavu záleží vlastnosti dechu na zaměření fyzické nebo mentální činnosti. Mluvení, chůze, četba, atd. jsou spojeny s různým způsobem dýchání. Ale jen v bdělém stavu je možné způsob dýchání změnit.

Pomocí kontroly dechu ovlivňujeme proudění energie mezi subtilnější a hmotnější částí naší bytosti. Pokud ji provádíme správně a důsledně, vědomé a jednoduché dýchání může vést k zajímavým a důležitým změnám. Není potřeba dělat složité dechové cviky, důležité je zapojit mysl. To je ten základní proces, který se může stát jen při bdělém stavu. Tajným způsobem v takové situaci samotný fakt dýchání umožňuje specifickou rezonanci, která může změnit stav vědomí. Tato tajná reakce je umožněna právě způsobem, jakým se soustředíme na dýchání. Nemůžeme říci, že rovnováha kyslíku a oxidu uhličitého by nebyla důležitá, ale můžeme očekávat od dechu více, než jednoduchou chemickou reakci na úrovni plic. Místo toho abychom se zajímali jen o chemii dýchání by bylo lepší také vnímat prožitky které se vytvoří a kterým dech umožňuje přístup do dimenzí jenž jsou nepřístupné pro kyslík.

Ohledně kontroly smyslů: Jestliže nemáme bdělost a pozornost nad našimi smysly které jsou neustále probouzeny, pak nad námi mohou začít převažovat. Proto je musíme používat tak, aby nám pomohly dosáhnout cíl který sledujeme, ne aby nás brzdily. Pokud je nastavíme tak, aby pracovaly správně, zdánlivé rozptýlení které vyvolávají se přemění v konstruktivní sílu. Přitom je ale potřebná opatrnost, neboť smysly hrají svoji hru. Můžeme si myslet že je ovládáme, ale smysly se stávají vládci.

Ohledně mysli: Mysl bychom měli dostat do stavu neustálé pozornosti. Spolu s tělem, dechem a smysly tvoří jednu skupinu. Všechno co činíme je plodem jejich společné práce. Všeobecně je ale naše mysl pánem a my fungujeme podle jejího obsahu. Děje se tak proto, že rozvoj mysli nastane dřív, než si začneme být vědomi sami sebe. Na každého z nás působí rozdílné genetické i kulturní vlivy, každý z nás má mnoho různých osobních zkušeností, které vytvářejí způsob jak myslíme, reagujeme a cítíme. Díky těmto faktorům, které nám udávají způsob našeho vnímání, se mysl formuje specificky u každého z nás. Pokud se nám stane nehoda u nějakého semaforu, tak nám pak každý semafor tuto nehodu připomene. Úplně jiné vnímání semaforů bude mít policista, který každý den v prachu z výfukových plynů kontroluje jeho chod. Mysl je ovlivněna podněty, které na ni působí. Proto jí dávejme podněty pozitivní a využijme tak možnosti ji obohatit. Na mysl ale také působí omezující vliv, který je zdrojem všech našich problémů: to když si myslíme, že jsme velcí znalci života. Stáváme se obětí ignorance a tahle iluze vyvolává sled nepříjemností.

Základní charakteristikou přirozené povahy mysli je schopnost pohybu, neklidu. Mysl je v neustálé transformaci. Žádný stav neustává a my tuto skutečnost musíme přijmout. Je zřejmé, že stav naší mysli ovlivňuje náš dech, ale naštěstí pro nás to platí i naopak. Vztah dechu a mysli je základní pro jogínskou praxi. Můžeme rozlišovat tři různé hlavní stavy mysli:

1. Stav neklidu či velké letargie
2. Neklidný stav pohybující se mezi pozorností a nepozorností
3. Stav za pozorností, kdy je mysl klidná a ponořená do hloubky

V prvním případě nás ochromí emoce a deprese. Je nutné abychom se uklidnili, abychom se probudili. Často se po našem neklidu dostáváme do stavu deprese. V psychiatrii na uklidnění předrážděné mysli podávají léky. V takovém případě bychom neměli používat techniky pránajámy, náš stav by se ještě zhoršil. Nejlepší je použít vědomé jednoduché dýchání, kdy si svůj dech plně uvědomujeme. To zapůsobí na naši mysl uklidňujícím dojmem. Jestliže ráno vstaneme plni hněvu, velice těžko si budeme uvědomovat co vlastně snídáme, jak ten pokrm chutná. Pokud se však několikrát vědomě nadechneme a klademe více důraz na výdech, zklidní nás to. Když se nacházíme v první mentální kategorii, je vnější pomoc velice důležitá, abychom dokázali předejít problémům.

V druhém případě, kdy je naše mysl neklidná a těká stále mezi pozorností a nepozorností jsou dýchací techniky účinné, bez ohledu na to, nakolik je mysl neklidná. Její stav se změní, pozornost se stane trvalou. Často přeskočíme z jednoho jasného stavu na další, ve kterém jsme zmateni, popleteni. Chceme jet vlakem do Prahy ale skončíme v Ostravě. Tento stav není příjemný, ale můžeme ho změnit. Dostaneme se tak do vyššího stupně koncentrace, soustředění a rozlišování, naše mysl bude jasnější. Popletenost a zmatenost tak postupně zmizí. Získáme větší schopnost pozorovat. Je to jako v kuchyni: Jestliže použijeme hrnec ve kterém jsme po léta smažili cibuli, aniž bychom ho předem umyli, na jiný pokrm, bude tento pokrm cítit smaženou cibulí. Pokud ale hrnec umyjeme po každém použití zjistíme časem, že každé jídlo má svoji správnou chuť, specifické aroma. To samé platí i pro naši mysl. Pokud ji budeme pročišťovat často, budeme vidět věci, situace a bytosti tak, jak jsou: nezkresleně. Nebudeme ovlivněni tím co jsme zažili předtím. A dýchací techniky jsou nejlepším nástrojem pročišťování, který máme k dispozici.

Třetím případem je stav resorpce, při kterém je mysl nad pozorností. Mysl je klidná a úplně integrovaná do pozorovaného objektu. V takovém případě neovládáme dech. Samotný vnímaný objekt je tím co kontroluje vlastnosti dýchání. Tento úžasný stav přináší velkou jasnost.

První krok spočívá v uvedení teorie do praxe a pročišťování všech šesti aspektů bytosti. To je základem na kterém budeme stavět praktická sezení hathajógy. Pro začátek stačí i deset minut. Praxe nesmí být příčinou většího napětí. Když sestavujeme sled prvků jogínské praxe je dobré abychom mysleli jak na tělo, tak na mysl a duši. Jestliže postupně vycházíme od zřejmého k tomu, co není až tak zřejmé, mysl by měla otevřít bránu pro projevy duše. Nyní stačí abychom byli důslední. Být denně důslední v praxi jednoduchých jogínských cvičení, navzdory všem obtížím, je velice důležitý výchozí bod na cestě k srdci.

Zdroj energie který umožňuje abychom byli důslední má kořeny mnohem hlouběji než v těle. I samotná přítomnost této síly nám může dávat štěstí. Přítomná v těle nás bude transformovat a bude měnit střed našeho zájmu. Jestliže máme štěstí a setkáme se s osobou která už prošla touto cestou a získáme díky ní nějaké zkušenosti, tak bez pochybení jednoho dne budeme cítit onu přítomnost srdce a budeme schopni pochopit jeho bohatství.

Na příchod hostů se připravujeme úklidem svého domu či bytu. Také celý organismus musíme uchovávat tak, abychom byli stále připraveni pro božskou hostinu. Při práce nemáme zůstat pohrouženi jen do ní. Je pravdou, že může vzniknout nerovnováha mezi tělem a myslí, ale může se také stát, že mysl bude tak zaměstnaná úklidem, že neuslyší klepání na dveře. Takto nemusí uslyšet srdce, skrze které přichází host: božský duch, Átmán.

Udržujeme v sobě přitom určitou opatrnost a reálnost na duchovní cestě. Můžeme mít velké nápady, živit se určitými nadějemi, různými příklady a projekcemi. Ale jestliže jsme doopravdy rozhodnuti dojít k cíli, musíme být realističtí a dokonce i pragmatičtí. Zklamáni z toho že nezískáme co jsme chtěli získat je často horší než situace ze které jsme vycházeli. Tato zklamání jsou velice nepříjemná, podobná citovým nebo duševním zklamáním. Musíme mít čas a také velice jasno v tom co sledujeme, a to před každou etapou. Přijímat věci jaké jsou a přitom zůstat velice uvolněni. Pokud nejsme schopni rozlišovat, neznamená to nic jiného než ztrátu času a energie.

Důvěra v sebe sama a uvolnění umožňují přirozené proudění energie. Tato energie odstraňuje nečistoty a zvyšuje vitalitu, která je tak důležitá pro duchovní hledání. Ale ovoce tohoto hledání nemůže být jenom výsledek uplatňované techniky. Aby jogínská praxe byla účinná, abychom našli nejlépe cestu k jednotě, musíme mít někoho kdo je kompetentní k tomu aby nás vedl. Kdosi mi jednou řekl že za ním do Evropy přijel přítel. Aby se zde cítil lépe a mohl nerušeně připravovat jídlo na které byl zvyklý, sehnal mu hostitel na dobu jeho pobytu velmi krásný byt. Přítel jedl a vařil velice jednoduše. Pokrmy byly pouze ze zeleniny a když chtěl udělat polévku, přidal jen vodu a polévka byla hotová. Hostitel nechal kuchyň kompletně vybavit, jak nádobím, tak potravinami. Bylo tam vše, co by mohl jeho přítel případně potřebovat. Když host večer přišel ihned se pustil do vaření. Nalezl zde vše, co potřeboval, jen ne a ne najít sůl. Šel tedy za kamarádem do jiného pokoje a vysvětlil mu situaci. "Počkej, mám nápad", zvedl se a sám šel do kuchyně. A najednou jako zázrakem host sůl nalezl. Jak jednoduché. Nepřinesl mu novou sůl, ale pomohl mu ji najít. Často jen potřebujeme správného průvodce.

Jak se můžeme učit přijmout? Každý z nás potřebujeme mít někoho, kdo nám při našem vnitřním hledání může pomoci, kdo nás povede, potřebujeme učitele. Prostřednictvím vztahu mistr-žák, který má za základ vzájemný respekt a plnou důvěru, schopnost přijímat a být otevřený, bude se praktikant rozvíjet a postupně bude schopen vnímat aspekty, které dříve nevnímal. Ačkoliv máme třeba velké schopnosti, často je nejsme schopni přijmout. Člověk má neomezené zdroje. Když vnímáme vše co se uskutečňuje pouze materiálně či tak jak tvrdí věda, využíváme pouze část našeho mozku. Dostaneme se k otázce:co bude následovat? Celé takové poznání či moc nezabrání tomu, že občas nejsme schopni pochopit jednoduché věci. Chápeme skutečně proč na nás mají určité události života takový vliv nebo jaký je význam citu, který právě prožíváme? Proč nějaká událost dokáže úplně zničit lidi, kteří se zdáli být tak silní a vlivní? Proč jsou některé bytosti plny strachu a úzkosti a přitom vypadají tak neochvějně a jistě? Můžeme si vytvořit k tomu co je kolem nás a k chodu událostí jiný než materiální vztah. Musíme se učit být znovu otevření, objevit znovu svoji nevinnost a zvědavost, nedbat na neplodné spekulace, podezřívavost a předsudky. Prostě najít schopnosti které jsme měli v dětství. Cokoliv se nám stane, s kýmkoli komunikujeme, jestliže nalezneme tento stav otevřenosti, dokážeme to přijmout.

Obtížnost tohoto přístupu spočívá v jeho jednoduchosti. Musíme se totiž zbavit všeho rušivého. Naše tendence je ale často opačná. Důležitá část učení jógy spočívá v podporování této otevřenosti, schopnosti přijmout. Od chvíle, kdy se žák naučí přijmout pravdu, může nadále sbírat vědomosti z jakéhokoli zdroje. Od velkých mistrů jako je Ježíš, Buddha, Krišna, ale také i od kolegů z kurzu, v práci, od souseda, rodičů, od neznámého cizince či rostliny, stromu, zvířete anebo od hory. Prostě od každého aspektu skutečnosti. Každý den bude pro žáka znamenat nové objevy, nové poznání. Jsme schopni se takto dostat za hranice naší kultury. Tradice jsou určitým zdrojem našeho bohatství a růstu a stav otevřenosti nám pomáhá jim lépe naslouchat, takto můžeme lépe sloužit společnosti.

Učit se otevřenosti a přijímání, je nejdůležitější krok k tomu, abychom byli připraveni na setkání s tím zvláštním aspektem, který není tak zjevný a který zůstává v srdci každého z nás. Umět něco přijmout je obtížnější než jak to vypadá. Čím hlouběji jsme přesvědčeni že víme více, tím méně jsme ochotni naslouchat. Jakmile jsme přesvědčeni že něco už známe, nejsme schopni se mnoho otevřít, budeme se pohybovat vedle skutečné reality. Máme tendence vnímat to, na co jsme zvyklí, co máme v paměti, o čem si myslíme že má existovat a nevnímáme co existuje doopravdy. Nová schopnost se získává pomalu. Je to proces ve kterém hrají roli dva prvky: zrcadlo a obličej, který se do něj dívá. Duchovní mistr je jako zrcadlo, které věrně reflektuje žáka v momentě setkání. Žák se musí do tohoto zrcadla dívat, jinak ze sebe neuvidí nic. Bude věřit že viděl vlastně jenom mistra. Je tak možné že žák mylně věří že to, co se mu dělo před očima, je o osobnosti mistra. Ale zrcadlo je v tomto okamžiku jen obraz řešení jeho problémů. Skutečný žák je takový, který si přeje se učit. A takový je vždy obklopen autentickými mistry. Na Východě často platí že mistr je institucí. To je nepřehlédnutelný rozdíl mezi východní a západní kulturou. Na Východě je přirozené mít mistra který vede tvé duchovní hledání. My se vždy cítíme být jím inspirováni a to takovým způsobem, že když obdržíme vnitřní poznání jsme přesvědčeni, že nám jej dal mistr. Je mnoho těch, kteří hledají na Východě, protože jsou přesvědčeni, že toto nemohou objevit ve své kultuře. Je pravda, že když se dostaneme do styku s jinou kulturou, vidíme věci v jiném světle a oceníme je tak lépe. Jestliže pohled na sousedův dvůr nám umožní přehodnotit vlastní dědictví je to ovšemže něco pozitivního. Přesto si myslím, že nejlepší je aby pomoc při hlubokém hledání přicházela od osoby, která spadá do naší kultury. Důvod je velice jednoduchý. Kultura, ve které jsme se zformovali, ovlivňuje náš způsob myšlení a cítění, účast na stejném kulturním prostředí umožňuje lepší komunikaci. Takto pochopíme okamžitě.

Čím více jsme otevření tím více se přibližujeme k srdci a tím méně jsme rušeni kulturními rozdíly. Ale cesta k srdci je daleká a potřebuje čas. A Východ a Západ mají své odlišnosti. Bohužel je to tak. Ačkoliv přiznáme, že je lépe, aby nebylo kulturních hranic, tento ideál je zatím spíše sen. Všem je známo že existuje netolerance a nepochopení, které nemusíme popírat. Podívejme se na místo ve kterém žijeme. Nenajdeme tady nějakou zajímavou skutečnost? Není v naší blízkosti někdo, kdo by nám mohl být nápomocen začít věci vidět jinak? Jestliže není a my musíme odejít pryč abychom se učili v jiné kultuře, bylo by dobře abychom se později vrátili po završení zpátky k naší kultuře a tradicím.

Jaké jsou vlastnosti dobrého žáka? Je to osoba, která ví že je frustrovaná a která bude mít pro odstranění této frustrace touhu se hledat. U stolu jsou dvě osoby a každá má před sebou jeden prázdný hrneček. Jeden je s prázdným hrnečkem spokojený, ale ten druhý není a ptá se: "Proč je tady ten hrnek a proč je prázdný, co tady dělá a proč tu je?" Tato druhá osoba má jednu z hlavních vlastností dobrého žáka. Přání vyvíjet se a pochopit podstatu všech věcí. Tím že pokládá správné otázky může najít nejlepšího mistra. Mistr nemůže příliš pracovat s někým kdo je spokojen s prázdným hrnečkem na stole. Taková osoba se na něm totiž stane závislá. V Indii je více případů kdy žáci čekají na přesné mistrovi instrukce, co má kdo praktikovat i v nejmenších detailech. Takováto závislost je ještě horší než prvotní stav.

Potíže nás nutí k tomu, abychom si položili otázku: jaký směr mi dává mé utrpení? Žák by měl poznat sám sebe skrze duchovní učení, které přijímá a které praktikuje. Je to dlouhý proces, který provází všechny aspekty bytosti a trpělivost je zde velice důležitá. Mít trpělivost znamená sledovat a provádět vše bez ohledu na to, co od toho očekávám v daném okamžiku. Udržování vztahu který je mezi námi a naším mistrem nám dodává energii a trpělivost být důslední. V Indii je často trpělivost jediné kritérium, které používá mistr k hodnocení opravdového žáka. Většinou je žák přesvědčen o tom, že je již připraven a chce dosáhnout cíle okamžitě. Mistr musí nejdříve rozpoznat jeho možnosti a jeho chyby. Trpělivost je základem ctnosti a není vlastní pouze žáka. Je hlavně jednou z nejdůležitějších vlastností mistra, který musí respektovat své žáky a musí umět čekat.

Ve řadě situací je vývoj pomalý. Dobrý žák má ke svému mistru důvěru. Důvěra a pocit, že se může na druhého spolehnout se stupňuje a sílí v průběhu vztahu. Nejčastěji již od začátku žák pocítí, jestliže mu může mistr pomoci jako člověk, mimojakoukoliv techniku.Když je tato důvěra dosažena, umožní žákovi vyjadřovat se volně, sdělovat své pocity. Je to velice důležité k překonání bariéry. Vezměme si případ lidské úzkosti, která se stala chorobou moderního světa. Jsme-li plni úzkosti, je dobré když si můžeme promluvit s mistrem na kterého se můžeme plně spolehnout. Nejenom fakt že mluvíme o našich problémech je užitečný, ale rovněž tak můžeme vidět celou situaci v jiném světle, jasněji. Neklid skrývá vždy hlubší aspekt. Mistr nám pomůže pochopit nás, objevit sama sebe. Pokud váháme příliš dlouho, časem zatlačíme nepříjemný stav do pozadí a dostane jinou formu. Proto když se objeví problém musíme umět o něm mluvit již na začáteku a to s člověkem, kterému věříme a důvěřujeme, jehož vize je jasnější než ta naše a který nám navíc přeje dobro. Respekt a víra jsou velice důležité protože napomáhají žákovi najít svůj střed. To je tajemství správného vztahu mezi mistrem a žákem.

Božský aspekt mistra odkrývá božský aspekt žáka. Ve správnou chvíli nastane mezi jejich srdci jemná, nevysvětlitelná alchymie, které nezáleží tak moc na jejich osobnostech, ale je spíše o spravedlivosti ve vztahu. Správný vztah je plný respektu a víry. Vidět božskost v mistrovi ukazuje, že jsme současně objevili božskost v nás samotných.