Něco podstatného, co nám chybí

Části článku:

(text je překladem přepisu přednášky)

Lidstvo dosáhlo pokroků v mnoha oblastech a náš technologický vývoj je opravdu ohromný. Člověk se stal specialistou a postupně chápe čím dál tím složitější mechanismy. Přesto kupodivu není schopen vysvětlit určité běžné jevy, které se v jeho životě objevují, jako jsou například vztahy s ostatními lidmi nebo vztah k sobě samému. Podívejme se třeba jak reaguje batole v přítomnosti své matky. I když běžně ukazuje zájem i o další osoby, ve chvílí kdy k němu přichází jeho matka se stane něco opravdu zázračného: dítě jakoby najednou roste, obličej se mu rozsvítí a celá jeho bytost se účastní této přeměny. Jak si můžeme vyložit takovou reakci? Něco podobného můžeme rovněž vidět mezi osobami s velkým handicapem a lidmi, kteří se o ně starají. Ačkoliv daný člověk může být velice pohybově omezen, vždy lze spatřit určitou formu komunikace skrze byť i ty nejnepatrnější reakce. Co však stimuluje tyto reakce? Tyto jevy vnímáme jako něco přirozeného, ale ve své podstatě je neumíme vysvětlit. Mohou vyjadřovat určitou nouzi, tedy to, že nám něco chybí. Můžeme být velice inteligentní, mít zajímavý život, vše, co jen si přejeme, být zdraví, obdařeni mimořádnými vlastnostmi a schopnostmi, žít v příjemném prostředí, mít slušný účet v bance a i přesto všechno můžeme být nadále nespokojeni. I když budeme vlastnit toto vše, o čem jsme se zmínili, nebo třeba i více, nemusí se v nás přes všechny tyto dary projevit určitá vnitřní bytost. A to můžeme vnímat jako pocit, že nám něco chybí. Je možné, že tato vnitřní bytost může být velice blízko, ale my ji přitom nemusíme být schopni rozpoznat. Je zvláštní, že čím více je něco blíže k nám, tím méně jsme schopni to vnímat. Někteří lidé nemají skoro nic, prožívají v životě řady neúspěchů a přesto přitom poznají vnitřní naplnění. Můžeme jako příklad uvést jeden příběh z indické tradice:

Byl jednou jeden velký učenec, znalec ve všech oblastech, který rozuměl fyzice, astrologii, náboženství i poezii. Téměř nic mu nebylo neznámé, jen štěstí. Zvědavý a rovněž neklidný žádal o radu jednoho Mistra, který mu řekl: "Člověk je podobný kolu. Má kružnici, špice a má střed. Ty znáš kružnici, znáš špice, ale minul jsi střed: ignoruješ jeho existenci."

Neco12.jpg Tento střed je duchovním srdcem bytosti. Abychom pochopili jednoduché aspekty života prostřednictvím podstatného středu naší bytosti, musí dospět k duchovnímu vývoji. Máme dobrou výchovu, prošli jsme skrze nejlepší školy, máme ojedinělý životopis, vykonali jsme spoustu vítězných skutků, ale když mluvíme o tom, co je v životě doopravdy důležité, na čem nám doopravdy záleží, všechny dané události jsou druhotné ve vztahu k tomu, abychom byli blíže našemu srdci. Musíme sami v sobě směřovat k jednoduchosti a schopnosti dívat se dovnitř, dávat přednost citu, citovosti. To není něco, co se můžeme naučit. Nikdo neučí dítě, jak má milovat svou matku. Komunikuje tedy ze srdce k srdci, s absolutní svobodou a bez omezování. Později se ale vše změní a tato změna je dána mírou našeho růstu. Přijímáme výchovu skrze styk s rodiči, profesory a ostatními lidmi. Začínáme shromažďovat znalosti. Takto se postupně vzdalujeme srdci a opouštíme sféru "být" pro sféru "mít" a "vědět". Přijmeme určité postavení a staneme se "Někým." V průběhu těchto procesů se vzdálíme od našeho srdce a ztratíme s ním kontakt. Ale srdce naštěstí neumře. Náš podstatný střed zůstává a pravidelně nám podává poselství o tom, že ho nemůžeme donekonečna zanedbávat.

Velice znepokojený obchodník vyprávěl o svém pocitu, že musí vykonat něco velice důležitého. Cítil, že by měl vyrazit na pouť, ale nemohl opustit dohled nad svými obchody ani na pár dní. Byl velmi rozpolcený, současně hnán dvěma impulsy. Jeden, který přicházel z jeho srdce a dával mu inspiraci k tomu, aby podnikl tuto duchovní pouť a druhý, hmotný, který mu pouť zakazoval. Říkal si: "Co by se stalo, kdyby nastaly nějaké problémy uvnitř firmy? A nebo co kdyby mě hledala nějaká důležitá osoba právě v mé nepřítomnosti? Všechny tyto otázky v něm vyvolávaly velké vnitřní napětí a pokud by je zanedbal, mohly by se stát impulsem vzniku různých potíží. My také nemůžeme zanedbávat naše povinnosti, ale rovněž nemůžeme přehlížet naše nejhlubší city. Musíme se nějak vrátit k nevinnosti batolete, aniž bychom odhodily zkušenosti které jsme během života nashromáždili. Něco se musí v našem nitru přeměnit. Uvědomujeme si poznání které vzniklo z našich zkušeností a zároveň si uvědomujeme i naši omezenost a potřebu přibližovat se k našemu srdci, což je křehká, ale dostupná činnost. I když je život někdy trochu bolestivý, jeho kouzlo spočívá v tom, že umožňuje rozvíjet inteligenci, kterou jsme neměli jako děti. Pokud nás vede tato inteligence k hlubším pocitům, aniž bychom zanedbávali děje uvnitř a kolem nás, zažíváme pocit míru a radosti. Nemáme zapomínat na impulsy, které můžeme pociťovat, ohledně potřeby duchovní cesty. Ale také se v nás musí něco transformovat, abychom vše mohli vidět a hodnotit z nové perspektivy. Takto k nám budou přicházet řešení, ačkoliv v dané chvíli může situace vypadat neřešitelně. Něco nám chybí, ale neumíme to vždy popsat. A když to poznáme, nevíme jak postupovat dál. V Indii mnoho lidí požádá o pomoc svého učitele. A on jim může pomoci si uvědomit důležité aspekty hledání, způsob jak mají žít ve vztahu s ostatními, poučí je o blahodárné síle a mimořádné schopnosti naší mysli, která nás může nebo nemusí podporovat v našem hledání. Takto se i oni dovídají, že srdce nemá hranic.

Řekněme, že žil kdysi princ kterého vyslal jeho královský otec hledat cenný drahokam, jenž se nacházel ve vzdálené zemi. Král vysvětlil svému synu, že to byla vždy tradice a prožije tedy nutnou etapu, která mu umožní dosáhnout určitých pozitivních vlastností, které jsou jiným způsobem nedosažitelné. Princ cestoval až do země, ve které byl ukryt drahokam. Ale putování bylo tak dlouhé, že postupně zapomněl na svou misi a obklopil se jakousi letargií. Zapojil se do obchodního života země a začal žít běžným životem, vypustil ze svého vědomí úkol, pro který tam byl vyslán. Stal se bohatým a úctyhodným členem komunity, ve které se snažil zvětšovat svůj majetek. Když se o této situaci dozvěděl král, použil moc kterou disponoval jen on a dokázal syna probudit a ten se tak vzpamatoval. Syn proměnil svoji existenci a našel způsob, jak ponořit monstrum hlídající drahokam do hlubokého spánku. Pak vzácný kámen vrátil otci. Díky této zkušenosti dokázal poznat nesmírnou krásu svého pravého království...

Všude po světě jak na izolovaných místech jako jsou kláštery nebo ášramy, ale také ve městech, žijí lidé kteří mají něco společného. Všichni se nachází ve stavu hledání. Objekt jejich hledání můžeme přirovnat k ostrůvku, který se nachází uprostřed rozsáhlého oceánu. Ačkoliv se nám zdá, že tento ostrůvek je středem světa, musíme jej objevit sami, abychom mohli dovršit naše pátrání. My však ale nehledáme vždycky tam, kde je to potřeba. Nasloucháme jiným impulsům. Máme tendence trávit čas jinak. Člověk je tvrdohlavý pokud jde o zisk všeho potřebného v hmotné sféře a tato ambice může způsobit, že přehlédne to podstatné. Dané schéma se zdá být důvěrným pro každého z nás. Je to jako bychom byli zachyceni ve smyčce tužeb: dům, auto, hi-fi věž, počítač, různé elektronické přístroje... a seznam pokračuje. Jakmile začneme vlastnit část věcí z tohoto seznamu, překvapeně zjistíme, že stále narůstá, skoro do nekonečna, místo toho aby se zkracoval. Skvěle jsme rozvinuli metodu, jak navyšovat seznam věcí, které se stanou našim majetkem, avšak ztratili jsme schopnost je doopravdy ocenit, protože nejčastěji nám chybí něco podstatného. Jsme rozhodnutí uspokojit svoje potřeby, ale současně se obracíme zády k srdci. Opravdové štěstí je spojeno s impulsem který má sídlo v našem duchovním srdci. Člověk nebude nikdy šťastný, ačkoliv si koupí nejnovější vynálezy, jestliže nebude věnovat pozornost ostatním. Po letech tvrdé práce, zapomene-li na zájem o ostatní, zjistí, že se už nemůže radovat ze všeho toho, co získal. Bůh nám nechal touhy, abychom hledali štěstí. Toto přání nás nutí k tomu, abychom prvotně uspokojovali vitální potřeby. Nemáme podceňovat tyto potřeby: potrava, oblečení, byt a jiné, které jsou důležité. Ale do jaké míry se jim musíme věnovat? Kdy se máme zastavit? Kolik je třeba, abychom byli doopravdy uspokojeni? Jestliže je televize pro nás důležitá, měli bychom se po té, kdy jsme si jednu koupili zastavit. A nebo je potřeba ještě jedna, aby všichni členové rodiny mohli sledovat různé pořady současně?

Touha vlastnit je cesta k dosažení potěšení či k jeho udržování, tímto bláznivým během ale riskujeme, že nám vezme spoustu času. Přitom vitální potřeby a potěšení nejsou jedinými faktory, které nás tlačí kupředu. Lidé si rovněž přejí aby byli užiteční a aby působili na prostředí kolem, za nějž se cítí odpovědní. To je jeden z aspektů, který nás odlišuje od zvířat. Zneužívané osoby, znečišťování přírodního prostředí, kamarád v nesnázích, týrání zvířat,... - nic by nás nemělo nechat lhostejnými. Respektování ostatních není ani vyjadřováním potěšení ani přivlastňování. Vychází z impulsu potřeby sdílet s ostatními to, co jsme získali.

A člověk hledá dál. Všichni toužíme po svobodě. Ale o jaké svobodě mluvíme? Dělat to, co chceme? Udělá nás tento aspekt skutečně svobodnými uvnitř? Je svobodné chování bez zábran zárukou toho, že jsme opravdu svobodní? Je utopií hledat svobodu založenou na vnějších věcech, protože se na ni nemůžeme spolehnout. Všechno co si přivlastníme, ať už je to účet v bance nebo auto, je pomíjivé a nenabízí nám svobodu. Politické systémy nepodporují ani svobodu ani respekt k ostatním. Zdroj by měl být jiný. Co jím je? Kde se nachází? Co je tou věcí, díky které se batole cítí tak dobře po boku své matky? Proč trpí, když se mu vzdálí na pár chvil? Cokoliv je zdrojem života je určitě i zdrojem svobody. Tento zdroj nás zná a stará se o nás. Všichni máme právo na svobodu. A ona se nenachází mimo nás, ale právě uvnitř nás samotných, nachází se ve středu naší bytosti, v srdci. Podobně jako v chemii, kde každý druhotný materiál obsahuje malou část ze své prvotní struktury, stejně tak má každý z nás tento blahodárný zdroj v srdci, za myslí, za rozumem.

Neco09.jpg Žádný universitní diplom nám nezaručí osvobození. Jenom pouť k našemu duchovnímu srdci to může udělat. Jednoho dne se všechny lidské bytosti vydají touto cestou a jen takto dosáhnou opravdové svobody. Často je tato cesta otevřena skrze utrpení. Nejčastěji začínáme hledání přičiněním právě toho, co si nejméně přejeme, přičiněním utrpení. Pokud trpíme, jsme schopni dělat skoro cokoliv. Utrpení nás nutí najít cestu ven. To znamená, že si musíme znovu klást otázky o četných aspektech života včetně těch, které nás předtím činily šťastnými. Přejeme si stále více radosti a štěstí, ale bez utrpení. V utrpení je potřeba jednat, uvádí nás do pohybu a z tohoto hlediska hraje významnou roli. Přejeme si dostat se z neštěstí, snažíme se najít řešení. Díky tomu umožnilo utrpení v tomto světě vznik řady vynálezů. Nedostatek toho po čem toužíme, nebo přítomnost toho, co si nepřejeme, vytváří často utrpení. Můžeme trpět díky nepřítomnosti milované osoby stejně jako můžeme trpět přítomností osoby nám nepříjemné. Můžeme trpět když máme příliš mnoho práce a toužíme mít více volného času. Stejně tak můžeme trpět, pokud je práce nedostatek. Utrpení nás může přibližovat podstatě života, ale nikdy se nemůžeme z bolesti radovat, s výjimkou případné perverze, zejména masochismu. Nikdo si utrpení nepřeje, avšak může hrát i velice pozitivní roli. Ať už je forma a původ utrpení jakákoliv, řešení které najdeme bude určovat postoj, který k němu máme. Utrpení nás může zničit nebo obohatit. Jestliže nedokážeme nalézt pozitivní směr, může nás dohnat k sebevraždě. Rovněž se ale může stát naší záchranou, pokud nám dá možnost uvědomit si naši vnitřní transformaci.

Utrpení může mít vnější nebo vnitřní příčinu. Dejme tomu že trpíme nedostatečným uspokojením vitálních potřeb. V takovém případě řešení přichází i zvenčí. Můžete taktéž trpět díky vnitřnímu konfliktu, ty jsou však spojeny s vnějšími objekty. Život se nám snaží dokázat, že řešení problému má přijít zvenčí, ale utrpení se nezmenšuje. Může v nás probouzet i soucit. Buddha hledal pramen utrpení a prožíval soucit s těmi, kteří trpěli. Snažil se přijít na to proč existuje utrpení, až nakonec pochopil jeho mechanismy. Soucit je přirozeným důsledkem hledání zdroje utrpení. Čím více někdo projevuje opravdový soucit, tím více si může být jist, že nachází prvky týkající se samotné podstaty utrpení.

Podívejme se tedy na jeho zdroj. Původcem utrpení je v prvé řadě ignorance, nebo jinak řečeno hloupost. Můžeme říci, že ignorance nebo hloupost jsou jedny z největších hříchů. Musíme přijmout fakt, že pokud trpíme, vždy je v nás přítomná ignorance, nevědomost. Utrpení přichází, když se naše chápání liší od skutečnosti. Naneštěstí skutečnost nemůžeme chápat nezávisle na naší mysli. Ta je jakoby kanálkem skrze který vše vnímáme a skutečnost můžeme vidět jen prostřednictvím našeho vlastního kanálku. Tudíž je vnímání velice ovlivněno stavem naší mysli, jenž je zásadně spojen se třemi faktory: s rodinou a prostředím, výchovou a vlastní schopností vnímání. Účinky rodinného prostředí a výchovy můžeme jen těžko ovlivnit. Můžeme však s myslí pracovat jako s nástrojem rozlišování. Trpělivě a důsledně pracovat s tímto nástrojem je ohromným přínosem, který potřebujeme k úspěchu více než cokoliv jiného. Abychom vyřešili problém utrpení, neměli bychom klást důraz na léčení symptomů, ale hlavně se snažit o správné vnímání. Utrpení vyplývá také často z nějaké nečekané a nevyhnutelné okolnosti. Jestliže naše mysl bude jasná a budeme tak více vědomí, skutečnost budeme přijímat mnohem lehčeji a utrpení bude zmírněné. Nikdo nám však nemůže jen tak dát tuto jasnost vědomí. My ji máme už v nás samotných a bude pro nás velkou pomocí, abychom zmenšovali nevědomost v okamžicích, kdy jsme směřováni k novému způsobu vidění věcí a situací.

NAHORU