MOUDROST

Moudrost je vlastnost a zároveň podstatná schopnost lidské bytosti vyplývající z harmonického začlenění bohatých duchovních zkušeností a jasné, hluboké a vyšší reflexe o skutečnostech světa a Boha ve většině jejich hmotných a duchovních aspektů. Moudrost je výrazem hlubokého duchovního poznání a nepřetržitého životního vedení podle božských a univerzálně platných principů, které zahrnují zdravý rozum a tvořivou inteligenci.

K nejvyššímu stavu božské moudrosti se dospěje bohatou duchovní zkušeností, prohloubenou meditací a výrazně urychlenou správnou a důslednou praxí vyšších stupňů systému jógy. Nabytá moudrost se odráží úplném sebepoznání, v objevení nesmrtelného ducha (átmanu) v bytosti, a v naprosté shodě mezi myšlenkami a činy, k nimž dospěje lidská bytost mající dokonale aktivované základní silové centrum sahasráry. Moudří jsou obdařeni silou mentálního pronikání, inteligencí, pozorností a intuicí, které běžným lidem scházejí. Mudrcové ze všeho nejvíc milují konečnou božskou pravdu, ale zároveň jsou plni soucitu a prokazují schopnost odpouštět chyby.

Moudrost předpokládá úplný soulad mezi vlastními tužbami a schopnostmi. V případě mudrce je vyloučena jakákoli podoba rezignace nebo libování si v netečnosti, neboť moudrost předpokládá osvojení si zřetelně vyššího a účinného způsobu poznávání a transformování reality, a to především na základě znalosti příčin událostí a s nimi spojených účinků, ale také na základě cíleného používání řešení spojených s určitým chováním či volbou a inspirovaných svobodnou vůlí.

Stejně tak moudrost předpokládá celkový, harmonicky integrovaný intuitivní náhled na svět, člověka, jeho místo ve vesmíru a na skutečnost existence Boha. Zahrnuje rovněž poznání morálních hodnot božského dobra, konečné pravdy, dokonalé krásy, čistoty duše, lásky, sebeúcty a úcty k ostatním, nepodmíněné Boží lásky, stejně jako neotřesitelnou víru, jež je v souladu s těmito principy a hodnotami. Moudrost je vyjádřením hlubokého poznání a úplného sebeovládání, neustálého životního vedení uskutečňovaného podle božských, univerzálně platných principů, které nikdy neprotiřečí zdravému rozumu a tvořivé inteligenci. Skutečná moudrost odráží naprostou úctu k přírodním zákonům tak, jak byly stvořeny dokonalou Boží moudrostí.

Moudrost, jako plod vyššího, Bohem inspirovaného konečného poznání světa, vede vždy k prospěšným činům a harmonickému, božsky integrovanému praktickému chování, založenému na božských principech.

Zásadní učení moudrosti je dokonalým věděním, které nelze získat ve škole nebo na univerzitě. Obvykle je dostupné pouze v blízkosti světců, velkých jogínů či mudrců (kteří dokáží z psané nauky posvátných pojednání a spisů učinit živoucí, autentické přímé poznání). Abychom jim porozuměli a pozvedli se na jejich úroveň, musíme k těmto mudrcům přistupovat s láskou, oddaností, aspirací, vážností a pokorou, abychom studovali a následně obětavě a s intenzivní aspirací uplatňovali jejich učení. Hypostaze nejvyššího mudrce, jehož moudrosti se nikdo nevyrovná, je zároveň i jednou z netušených hypostazí Boha Otce. Bůh je Tím, kdo v nás probouzí moudrost.

„Moudrý člověk,“ říká jedno z moudrých lidových přísloví, „dělá jen to, co se smí (neustále respektuje božské zákony), a nikoli vše, co by chtěl.“ Mudrc se neúnavně snaží přiblížit všem velkým, univerzálně platným božským hodnotám, které byly zjeveny duchovní činností celého lidstva v průběhu jeho vývoje po celá tisíciletí. Chápe, v souladu s božskou vůlí, jak v rozsahu svých nesmírně velkých schopností (jakmile dosáhl stavu moudrosti) přispět k duchovnímu a morálnímu růstu lidstva prostřednictvím činů, díla nebo nauky (jež projevuje a odráží harmonii a nejvyšší božskou inteligenci), sdílených s ostatními lidmi a především prostřednictvím výchovy dětí v duchu velkých božských hodnot a úctě k nim.

Mudrc je přísný sám na sebe a shovívavý či láskyplný k ostatním, pokud si to zaslouží. Staví svůj život postupně, přičemž neustále uvádí v soulad svou bohatou životní zkušenost a plody svých hlubokých meditací s učeními a zjeveními získanými jak od Boha, tak i od dalších lidí, od nichž se učí buď přímo anebo nepřímo z jejich odkazu. Mudrc soudí, že konečná pravda je vším, a proto se neupevňuje v nějaké rigidní a definitivní životní rovnici. Je jako dítě, v každém okamžiku se učí od všech a ze všeho, co ho obklopuje, a je kdykoli připraven na svůj vlastní nebo na cizí popud napravit své případné chyby. Sjednocuje naprostou stabilitu duchovního a morálního stanoviska a vnímavost vůči novým autentickým božským hodnotám. Pln odpoutanosti zná svůj vlastní postoj k sobě a k ostatním a vždy se střeží domýšlivosti nebo okázalé pokory.

Moudrost, jako plod vyššího, Bohem inspirovaného konečného poznání světa, vždy vede k prospěšnému jednání, harmonickému a božsky integrovanému praktickému chování a zároveň umožňuje vysvětlit a zakládat toho chování na souladu s božskými principy. Moudrost stejně tak vylučuje odloučení od lidí bez řádného důvodu a poustevničení, výstřední stavění se mimo život komunity, ale také povrchní a snadnou družnost. Moudrost tudíž zahrnuje upřímné a správné vztahy citového přátelství, lásky odpoutané od zištnosti a egoismu vůči lidem – postoje, které se vytvářejí přirozeně v závislosti na stupni důvěrnosti každého vztahu. S výjimkou situací, které si to vyžadují, moudrost vylučuje chladnou, úsečnou mluvu, ale i přehnanou familiárnost.

Chápeme-li moudrost jako celkový postoj oddanosti vyššímu životu a božství, pak je stavem hluboce integrovaným a transfigurujícím. Moudrost, ačkoliv nepředpokládá nějaký pevný soupis pravidel chování, přesto vyžaduje celou řadu vyššího harmonického božského praktického chování, znásobeného konkrétními blahodárnými činy, které jsou v první řadě určeny k zachování vitální, duševní, mentální a duchovní rovnováhy a dovolují nám neustále setrvávat ve stavu euforické jasnosti a smíření se sebou, což s sebou mnohdy nese spontánní rozhoštění nehynoucího božského štěstí a extáze, jež je v případě dosažení moudrosti přirozeným stavem. Všechny velké duchovní cesty lidstva, mezi nimiž jóga zaujímá čestné místo, obsahovaly, vyjadřovaly anebo obnovovaly spásné nauky vedoucí k moudrosti ty, jež věděli, jak jim porozumět a jak je v praxi správně uplatňovat.

Náboženství, jóga, božské principy praktické morálky, autentické filosofie, velká nehynoucí geniální výtvarná a literární díla, všeobecné objektivní vědecké náhledy na Boha, svět, život a člověka utvářely po staletí přímé či nepřímé podněty dosažení moudrosti a mnohdy byly současně i více či méně explicitním vyjádřením určité moudrosti. Nebudeme zde uvádět žádné jméno ani dílo, abychom to doložili, anebo podložili teoreticky, neboť jakýkoli konkrétní údaj tohoto druhu by byl nutně omezující. V tomto ohledu bychom se měli vztahovat k lidské spiritualitě obecně, ke spiritualitě chápané ve své celistvosti jako plod duchovní a božské činnosti všech národů a epoch.

I když se moudrost zdá být vrozenou vlastností, něčím daným, s čím se některé lidské bytosti už narodí, ve skutečnosti byla získána vytrvalým úsilím, které inkarnovaný duch vynaložil v jiných existencích (například praxí jógy v jiném životě, završenou úspěchem při dosažení těch nejvyšších duchovních stupňů). V jiných případech je moudrost výsledkem osobní duchovní zkušenosti, dosažené vytrvalou praxí jógy v neustálém vývoji a naplnění. Moudrost je zřetelně vyšší schopností chápání a posuzování věcí a životních otázek, zahrnující hluboké porozumění skutečnosti, bohaté duchovní zkušenosti, naprostou rovnováhu mezi touhami a možnostmi, poznání Boha, z něhož pramení euforická duševní jasnost a smířenost se sebou i se světem a inteligenci spojenou se zdravým rozumem v chování a ve správném objektivním hodnocení událostí a skutečnosti.

Moudrost je možné si osvojit díky bohatým duchovním zkušenostem (snadno dostupných prováděním různých jógových technik) a staví se proti výstřelkům všeho druhu. Moudrost předpokládá hluboké sebepoznání a praktické poznání Boha a světa, autentickou revoluční filosofii pro aspiranta, který hledá konkrétní způsoby, jak jednat. To vše by měla doprovázet aspirace zaměřená na vlastní transformaci, jakožto prostředek podmanění si a tvůrčího transformování okolního světa, a na soucitné podněcování těch, s nimiž mudrc přijde do styku.

Prostřednictvím správně a vytrvale prováděné praxe jógymoudrost nezůstává jen výsadou osob pokročilého věku, které dokáží dopředu prohlédnout důsledky různých činů a vlastní mimořádný smysl pro relativitu. Někdo říká: „Život tě naučí moudrosti.“ Přesto je možné a dokonce doporučované zvyšování moudrosti u mladých jogínů v závislosti na tom, jak se umí učit se ze své duchovní praxe i z praxe ostatních a jak dokáží oceňovat činy z božské, harmonické, povznesené, intuitivní, účinné a rozumné perspektivy.

Moudrost je základní ctností, současně morální a gnozeologickou, zahrnutou v samotném cíli jógového systému, jenž spojuje niterné odhalení existence Boha, teoretické poznání základních zákonů makrokosmu (které jsou vyjádřením dokonalé inteligence Boha, harmonicky se odrážející v projevu) a uskutečňování každého činu v souladu s tímto vysokým dosaženým stupněm. Ve starověku koncept moudrosti znamenal naprostou vyváženost osobnosti, střídmost ve všem, dokonalé ovládnutí a sublimování vášní ve prospěch vyššího rozumového poznání, smíření člověka se světem, euforickou duchovní jasnost, žití v naprostém souladu s Boží vůlí v projevu. Stoikové a epikurejci moudrost definovali jako nepřítomnost utrpení, nízkých vášní (aponia, apathia) či jako nepřítomnost neklidu a negativních emocí (ataraxia, adiforia apod.).

Moudrost byla nejvyšším ideálem jak v systému jógy, tak i v každé jiné filosofii (která respektovala věčné hodnoty a inspirovanou kontemplaci) či duchovní škole založené na myšlence kritické antinomie duch, duše-tělo a na principu úplného sebezdokonalování lidské bytosti díky božským zjevením, jakožto jediném způsobu, jak může omezená bytost překonat sama sebe. Ideál moudrosti měl zjevně světský náboj, neboť hlásal dosažení štěstí a nesmrtelnosti člověka tady a teď, tedy v žádném případě v duchu náboženského transcendentalismu.

Tento původní význam s výjimkou systému jógy zanikl a moudrost dnes, zdá se, má tolik podob, kolik existuje filosofií. Ideál moudrosti v jógovém významu slova je: neustálé živé a tvůrčí spojení vyšší božské teorie s praxí; pochopení konkrétní nejvyšší potřeby a na základě toho uskutečnění ideálního, dokonale kontrolovaného stvoření; nezištná účast na uskutečňování praktického ideálu duchovního osvobození každé lidské bytosti prostřednictvím osvobození všech – a duchovního osvobození všech prostřednictvím duchovního osvobození každého; překonání omezení všeho druhu, objektivních i subjektivních, a podmíněností zpomalujících pokrok, jednotnou snahou mudrců a individuálním úsilím o sebezdokonalení a završení, přičemž se usiluje o přechod od sobeckého, malicherného a omezeného člověka k člověku završenému a zcela integrovanému v božství.

Závěrem můžeme říci, že moudrost je dobrou vlastností a zároveň podstatnou schopností lidské bytosti, vyplývající z harmonického začlenění bohatých duchovních zkušeností, vyšší, jasné a hluboké reflexe skutečností světa a Boha ve většině jeho hmotných i duchovních aspektů. Moudrost předpokládá naprostou vyváženost tužeb a vlastních možností. Rozvíjí se v důsledku hlubokého procesu sebepoznávání a způsobuje objektivní hodnocení světa nikoli pouze soudy, majícími hodnotu buď kladnou anebo zápornou, ale rovněž neustálým používáním intuice. V případě toho, kdo je moudrý, je vyloučena jakákoli forma rezignace nebo jakási podoba libování si v netečnosti, neboť moudrost předpokládá osvojení si zřetelně vyššího a účinného způsobu poznání a transformování reality, obzvláště na základě znalostí příčin událostí a s nimi spojených následků, a na základě cíleného používání řešení, vymezených určitým chováním či výběrem, inspirovaným svobodnou vůlí.

Moudrost předpokládá harmonický a integrovaný životní styl, který se nevztahuje jen k bezprostředním nárokům a nepřikládá těmto požadavkům prvořadou hodnotu. Předpokládá rovněž humor, odpoutanost, smysl pro relativitu prožívaných událostí (Jung například hovoří o archetypu velkého mudrce). Velcí mudrci jsou všeobecně obdařeni jistými mimořádnými vlastnosti, siddhi. Moudrosti, jakožto známky duchovní dokonalosti lidské bytosti, lze dosáhnout vytrvalou praxí jógových technik. Stavem opačným moudrosti je stav hlouposti či nevědomosti, avidjá. Zatímco stav moudrosti vytváří štěstí a harmonii, hloupost je zdrojem utrpení a nerovnováhy. Velký mudrc Buddha říkával ve velice výmluvném příměru, že je tomu jako u vozu se čtyřmi koly, kde přední kola mohou být analogicky přirovnána k nevědomosti a zadní dvě, která jedou hned za nimi, představují utrpení z ní vyplývající. Proto stav nevědomosti (hlouposti) vždy, dříve či později, následují stavy utrpení nebo bolesti, přímo úměrné rozsahu a četnosti rozhodnutí postrádajících moudrost.

Pokud lidstvo jako celek neobjeví co možná nejrychleji nový, hluboce transformující způsob žití, založený na zbožštění, moudrosti, lásce, zdravém rozumu, soucitu, dobré vůli, altruismu, dobrotě, pokoře a vzájemné pomoci, bude se čím dál více nořit do úděsného úpadku, který všichni v našem světě pozorujeme. V tomto smyslu je nutné, aby lidé obývající tuto planetu bez meškání našly nezbytnou moudrost ve znameních doby. Jedno z takových znamení bylo lidstvu předáno Pannou Marií ve Fátimě v Portugalsku, kde došlo k největšímu nadpřirozenému úkazu, který se v několika posledních stoletích udál na naší planetě. Před užaslými zraky 70 000 lidí tam začalo slunce „tančit“ na nebi, načež se zdálo, že se zřítí na naši planetu. Abychom se vyhnuli hrozivé katastrofě, před níž nás Panna Marie varovala, je nutné, aby se zmobilizoval dostatečně velký počet bdělých, zodpovědných a intuitivních lidí a ti začali společně jednat blahodárným způsobem plným moudrosti a prokázali vytrvalost, víru v Boha a nezlomné rozhodnutí zastavit hned v zárodku vše, co nás čeká, pokud si budeme i nadále libovat v netečnosti a nevědomosti.

NAHORU