Karmajóga - jóga denního života

Rubrika: Cesty

Autor: Gregorian Bivolaru

Svámí Ramdas vysvětluje: „Jóga neznamená odříkání se činnosti, naopak, pozvedá činnost na nejvyšší duchovní úroveň.“

Svámí Brahmánanda, i když požaduje po svých žácích, aby meditovali několik hodin denně, říká: „Ptám se, proč se tak bojíte své práce? Pokud skutečně chcete realizovat Boha, pracujte bez ustání a vyčkávejte. Nikdy byste neměli zcela opustit jiné činnosti.“ (Duchovní disciplíny)

Šrí Aurobindo se stále vrací k podobné myšlence: „Práce má primární důležitost. Konání je nezbytné; jóga činnosti je nezbytná. Myšlenka na opuštění fyzické činnosti, abychom urychlili vývoj naší mysli, je výmysl našeho mentálního ega.“ (Praktická Integrální Jóga) Také říká: „Pokračování ve fyzické činnosti nám pomáhá udržovat rovnováhu mezi vnitřní zkušeností a vnějším vývojem.“ (Průvodce jógou) I přesto proroci všech časů také zdůrazňují, že ty vzácné lidské bytosti, které dosáhly vysoké duchovní úrovně, se nikomu nemusí objektivně podřizovat. Proto podle Šrí Ramakršny musí poslouchat nutkání konat v tomto světě pouze lidé, kteří nejsou sattvičtí, tj. čistí, vyvážení (Učení Ramakršny). Takto čisté sattvické bytosti, které jsou prosty tamasu či radžasu, dosáhnou téměř nadlidské úrovně. Svámí Vívekánanda odkazuje na tyto lidi, když tvrdí: „Nicméně, existují výjimečné bytosti zcela smířené s Já, bytosti, jejichž přání jsou za Já, bytosti, jejichž mysl neputuje pryč od Já, bytosti, pro které je Já všechno; pouze tyto bytosti již nemusí pracovat. Zbytek lidstva je nucen pomalu, pomaličku procházet světem činnosti. Karmajóga nám ukazuje princip, odhaluje nám tajemství a nabízí nám metodu jak to uvést co nejúčinněji do praxe.“

Ma Ánanda Moyi mluví stejně: „Nikdy bychom neměli zůstat, aniž bychom něco činili, nebo čekat ve stavu setrvačnosti, čekajíce že se objeví stav čisté a dokonalé bytosti.“ Je velmi užitečné si všimnout, že i ti největší mudrci, kteří dosáhli vysokých stupňů duchovního vývoje, pokračují neúnavně v jednání.

Jako poslední slovo k tomuto bodu, v Mahábháratě král Bohů Indra říká: „Lidé kritizující činnost jsou hříšní.“

3. Jisté činnosti jsou nezbytné, proto jim nemůžeme uniknout

K této krátké imperativní poznámce Kršna dodává další poznámku pozitivně doplňující povahy. Na začátku Bhagavadgíty říká: „Vykonej nezbytnou činnost, jak jsem ji označil“, tj. podle principů karmajógy. A nakonec nám Kršna připomíná: „Není nutné opouštět ty činnosti, které jsou správně integrovány a věnovány“. Je důležité objevit, že ony 'označené' činnosti jsou ty, které „musí být vykonány“. Je možné, že Kršna zde odkazuje na jisté speciální procedury, jógické techniky, specifické způsoby očišťování a sublimace, nebo na detaily vztahující se k té či oné formě jógy. Všechny tyto činnosti „musí být nutně vykonány“, protože „čistí krev“ a tak určují očistu lidské bytosti a Kršna se na ně dále odkazuje. Další čtení Bhagavadgíty však ukáže, že Kršna na tyto druhy činností neodkazuje.

Dnes však tento princip nepochybně získává jinou důležitost, a abychom jej lépe pochopili, musíme odkázat na kompetentní názory současných mudrců. Pro šťastné jedince vedené opravdovým duchovním průvodcem (ne všichni, kdo se sami nazývají guru, jsou praví!) je cesta jednodušší. Musí jen sledovat tak těsně, jak je to jen možné, vedení jejich duchovního průvodce, aby se vnitřně pozvedli a duchovně rostli. Pro ty, kdo průvodce nemají, odkážeme na učení velkého karmajogína Mahátmu Gándhího. Řekl: „Zákon činnosti je zákonem života.“ A my víme, že pro něj byl 'zákonem života' každodenní požadavek předkládaný jeho vědomím, které bylo vyladěno na vědomí božské. Také řekl: „Bůh stvořil lidskou bytost takovým způsobem, že může získávat svou každodenní potravu nebo každodenní energii svou prací nebo činností. Ten, kdo jí aniž by pracoval, nebo kdo ze setrvačnosti čeká, aby nezaslouženě nebo nečinně přijímal, je zloděj“.

Šrí Aurobindo: „Musíme poslouchat své 'společenské závazky' v odpoutaném stavu, ale považovat je za opravdové pole působnosti pro jógickou praxi.“ (Integrální praktická jóga) Aurobindo tedy považuje každou činnost za duchovní a užitečnou pro toho, kdo ji vykonává se správným postojem odpoutané integrace. Jeho slovy: „měli bychom konat všechny své činnost s odpoutaným postojem, ve správném stavu vědomí a s duchovní integrací.“ Tento způsob konání vede k vnitřnímu stavu, který je ekvivalentní stavu následujícímu po úspěšně meditaci. Ve skutečnosti pro něj „činnost nebo aktivita není ničím jiným, než jistou formou průpravy, stejně důležitou jako jógická meditace.“

Svámí Ramdas také tvrdí, že „činnost konaná ve stavu úplné absorpce s Nejvyšším věčným centrem vesmíru je ta, kterou mudrci nazývají jógickou činností“. (Přítomnost Rámy)

V tomto případě nabývá povaha činnosti druhotnou důležitost. Zde můžeme opět odcitovat Šrí Aurobinda: „Můžeme použít jakoukoli činnost nebo aktivitu, jako pole působnosti, ve kterém zakoušíme každým okamžikem moudrého ducha Bhagavadgíty.“ (Integrální Praktická Jóga)

Svámí Vívekánanda o tomto tvrdí: „Ani nejnižšími nebo očividně podřadnými aspekty činnosti bychom neměli pohrdat.“ (Praktická jóga)

Šrí Aurobindo zdůrazňuje: „Je zcela nepravdivé, že fyzická činnost má nižší hodnotu než neustálá mentální aktivita; jen arogance omezeného intelektu to může předstírat.“ Účinnost činnosti, která byla odhodlaně věnována a která je konána skrze a pro Božství, je přímo úměrná stupni božské oběti. Manuální činnost záměrně konaná pouze pro Božství je nadřazena mentální činnosti záměrně konané pouze pro vlastní sobecký vývoj, pro osobní slávu, nebo pro dočasné mentální uspokojení.

Podle indické tradice karmajógy je výběr činností, „které musí být vykonány“ jistým individuem, určen tím, co je v Indii nazýváno Svadharma (zákon přiměřenosti). Zatímco na Západě jsou víra, morálka a zákony postaveny na právech a povinnostech daných v absolutních termínech, což svazuje právo mnoha výjimkami, Hinduismus dává různým skupinám uvnitř společnosti odlišná, někdy protichůdná práva a povinnosti. Abychom jmenovali alespoň jeden příklad: na Západě je absolutní princip stanovený církví a aplikován soudně: „nezabiješ!“. Tento princip je tak striktní, že vyprodukoval jisté extrémní jedince a společenské skupiny, které kategoricky odmítají euthanasii a potraty. K tomuto striktnímu příkazu existuje jedna velká výjimka: „Během války udělej, co můžeš, abys zabil nepřítele.“ A dokonce i to vyžaduje výjimku: „Nezabíjej nepřítele, pokud je odzbrojený, pokud se vzdává, nebo když je již v zajetí.“ Existuje mnoho dalších příkladů takových výjimek.

Tradiční východní učení má odlišný přístup: Přijímá skutečnost, že povinnost (Dharma) není pro všechny stejná, ale mění se s věkem, pohlavím, sociálním statutem, kastou atd. Takto má každý svou individualizovanou povinnost, svou Svadharmu. Několik významných příkladů: V Indi, lidé kteří náležejí ke kastě Bráhmanů, musí usilovat, aby byli nenásilní až do takové míry, že až na několik výjimek jsou Bráhmani striktními vegetariány. Ti, kdo náležejí ke kastě válečníků, knatriyas, mají za základní povinnost bránit to, co považují za správné, pokud je to nutné tak i s použitím násilí. Hlava rodiny musí pracovat, aby zajistila ty, kdo na ní závisejí. Osoba, která následuje „božské volání“ a stane se sanjásinem (žákem aspirujícím na osvícení) a také ten, kdo se (podle nyní přerušené tradice) oženil a provdal své děti, už nesmí více pracovat, aby si získal své živobytí nebo aby je zajišťoval ostatním, a musí výlučně žít ze žebrání, pokud sleduje svoji duchovní realizaci.

„Všichni lidé“, napsal Svámí Šivananda, „musí plnit svou povinnost ve shodě s požadavky společenské skupiny, ke které patří, a ve shodě s etapou života (ashramou) ve které jsou.“ (Učení Šivánandy) Tento systém by nepochybně nemohl být přímo přenesen na Západ, protože na Východě hraje Hinduistický systém kast velmi důležitou roli. Například v několika rybářských komunitách na jihu Indie je povinné vyhazovat sítě levou rukou a bylo by velkým hříchem vyhazovat je pravou rukou, zatímco v jiných rybářských komunitách musí být konán opak. Přesto by mohly být mnohé problémy a mnohá vnitřní napětí snadno vyřešeny, nesledujeme-li slepě a vzdorně velice všeobecné a očividně absolutní pravidla, aniž bychom jej filtrovali zdravým rozumem a inteligentní analýzou.

Není bez zajímavosti zmínit zde varování východních mudrců před tím, co často povolně nazýváme 'povinností', dokonce i když ve skutečnosti to může být jen dobře skrývaná sobecká touha. S ohledem na to Svámí Vívekánanda říká: „Když je připoutanost zvlášť dobře zakořeněná, často ji nazýváme zvykem, ...když se připoutanost stane chronickou, hrdě ji nazýváme 'povinností’… Ti kdo si doopravdy přejí být karmajogíny musí eliminovat tento falešný pojem.“ (Praktická jóga)

Více východních mudrců trvalo na nezbytnosti odevzdat se přednostně tomu, co Svámí Vívekánanda nazývá „povinností, která je nám zde a teď nejbližší“. Mahátma Gándhí vysvětloval tento aspekt ve své doktríně o svadéši: „Skutečný adept doktríny svadéši musí mít za svou první povinnost odevzdat své služby a pomoc svým nejbližším sousedům. To bude zahrnovat vyloučení a dokonce i obětování zájmů zbytku, ale toto vyloučení a obětování je pouhým zdáním. Svou vlastní povahou, pomoc nebo služba konaná pro nejbližší nikdy není překážkou pro ty, kdo jsou vzdálení, právě naopak. Takto jsou věci souhlasné pro Vesmír a pro jedince a to je nezlomný princip, který by měl být hluboce pochopen. Na druhou stranu, ten kdo se nechá unést 'dalekou krajinou' a kdo půjde sloužit na konec světa, nejen že uvidí zkázu svých ambicí, ale také nesplní své povinnosti k těm, kdo jsou v jeho nejbližším okolí.“ (Dopisy Mahátma Gádhího z Ášramu)

Ale Gándhí připouští v tomto směru několik výjimek: „Mohou nastat situace, ve kterých bude adept doktríny svadéši žádán, aby obětoval svoji rodinu na úkor univerzální služby. Tento akt svobodně zvolené oběti vytváří nejvyšší službu, kterou můžeme přinést univerzální rodině lidstva této planety.“

Ona 'označená' nebo 'doporučená' služba může za jistých zvláštních okolností dokonce znamenat násilí proti někomu. Svámí Vívekánanda řekl: „Karmajogín je ten, kdo rozumí, že nejvyšším ideálem je věnování plného zanícení; jako takový, ten kdo rozumí, že toto neodporování je nejvyšším projevem síly, kterou držíme v sobě, stejně ví, že to, co nazýváme 'odporováním zlu' je také etapou na cestě k projevování ne-odporování. Ale než se dostane k tomuto nejvyššímu ideálu, má lidská bytost povinnost stavět se proti a zlu odporovat.“ (Praktická jóga)

Sám Mahátma Gándhí, velký zastánce nenásilí, v tomto směru prohlásil, že „ten, kdo zůstane pasivním divákem zločinu, je ve skutečnosti, dokonce i z pohledu justice, jeho spoluviníkem.“ Všechny tyto myšlenky nám pomáhají lépe pochopit, proč Šrí Aurobindo napsal jednomu ze svých žáků: „Nelituj žádného času, který jsi strávil aktivitou a kreativní činností.“ (Integrální praktická jóga) Svámí Šivananda říká to samé: „Aktivita konaná se zcela odpoutaným zanícením je klíčem ke karmajóze.“ (Učení Šivanandy)

4. Nikdo by neměl toužit po ovoci (nebo důsledcích) svých činů

Nyní se chystáme vysvětlit základní princip a velké tajemství karmajógického systému. Jakmile nastoupíme tuto stezku, tak se dobrovolně a bezpodmínečně vzdáváme ovoce svých činností a tak se také vzdáváme touhy sobecky vychutnávat jejich dobré následky, nebo se vzdáváme strachu ze špatných důsledků našich činů. To je základním principem „nesobeckého konání pomocí věnování Božskému“. Proto Kršna na začátku Bhagavadgíty rázně deklaruje: „Máš právo vykonávat činnost, ale pouze ji vykonávat, protože od této chvíle bys neměl nikdy znovu zatoužit po jejím ovoci; ovoce tvé činnosti by nemělo být motivem, který tě vede k práci.“

„Pouze ubohé nuzné duše své činnosti konají pro ovoce svých činů, nebo pro touhu po tomto ovoci, po věčném předmětu jejich myšlenek nebo činností.“ „Moudří, úplným a hlubokým sjednocením s Božským a vyrovnáním své existence a své vůle s Nejvyšší vůlí, opouští úplně ovoce, které je výsledkem jejich činností.“

Dále Kršna popisuje důsledky tohoto mimořádného a vskutku Nejvyššího postoje: „Úplným opuštěním připoutanosti k ovoci činnosti duše okamžitě uspěje ve sjednocení s Božským (Brahman) a okamžitě pociťuje euforický stav míru a síly, založené na všemohoucnosti a blaženosti Božského (Brahman).“ V poslední kapitole Bhagavadgíty je tato pravda shrnuta následovně: „Blažen je ten, kdo dosáhnul hluboce dokonalého odříkání a můžeme o něm říci, že dosáhnul 'blaženého a všemohoucího míru', který pochází ze včlenění se do Nejvyššího absolutna (Brahman) a které se v něm a skrze něj neustále projevuje; takový je vskutku ten, kdo opustil ovoce činností.“

Ve zbytku Mahábháraty všichni ostatní jogínští moudří podporují Kršnova učení. V tomto směru Manu prohlašuje: „Jediným spontánním a okamžitým způsobem jak dosáhnout Božského je, že mysl by se měla zcela vzdát ovoce své činnosti.“ Podobně totiž Kršna tvrdí: „Jediná skutečná a správná činnost, která může mít věčné a nekonečné důsledky, je ta, která není motivována žádnou touhou po jejích ovocích nebo sledováním jakékoli odměny.“ Moudrý král Judhišthíra je přímější: „Ten, kdo si vždy přeje sbírat ovoce své morální skvělosti, uzavírá ostudný obchod se ctností.“

Všichni současní mudrci bez výjimky souhlasí s tímto náhledem. Svámí Ramdas k tomu říká: „Karmajóga je kompletním zřeknutím se ovoce našich činností.“ Svámí Vívekánanda se také často vrací k tomuto tématu: „Nikdy se nestarejte o ovoce svých činností. Proč bychom se měli starat jen o výsledky?“ „Zřekněte se zcela všech plodů vašich činností.“ „Nikdy nevyhlížejte ani si nepřejte pochvaly nebo odměny za cokoli co děláte.“ „Myšlenka konečného získání něčeho jako odměny za naši činnost značně překáží našemu duchovnímu vývoji a často končí tím, že nám přinese utrpení.“ (Praktická jóga)

Svámí Brahmánanda řekl svým žákům: „Přejete-li si opravdu konat správně, nesmíte nikdy zapomenout na dva hlavní principy: za prvé, na hlubokou úctu, plnou pozornosti, k činnosti, která má být konána a za druhé, na úplnou nezaujatost či odpoutání se od jejích plodů. Toto nazýváme největším tajemstvím karmajógy.“ (Duchovní disciplíny)

Ma Ánanda Moyi vysvětluje: „Dokud pouze skrýváme touhu pokročit vpřed a proslavit se, není žádná karmajóga, je jen potěšení z konání pro své vlastní uspokojení. Konáme pak pouze pro sobecké vychutnávání plodů naší činnosti nebo pro prestiž, kterou nám to může přinést. Pokud se, než začneme konat, zcela vzdáme ovoce naší činnosti, okamžitě se to stane karmajógou.“ (Učení Ma Ánandy Moyi)

Širší význam, který se zde přikládá touze po plodech činnosti, se také vyjevuje v následujících slovech Šrí Ramakršny: „Konat pouze pro své hmotné zájmy je degradující.“ (Učení Ramakršny) Ve skutečnosti je neustálá honba za výsledky nebo plody činností, dokonce i když z nich přímo nemáme výhody, rovna projevu sobectví. Svámí Šivananda říká: „Jak může sobecká osoba provádět karmajógu? Dokud nevykoná úsilí, aby se dostala za své sobectví, je pro ni tato duchovní cesta nemožná.“

Stejnou myšlenku formuloval také Šrí Aurobindo: „Karmajóga nemůže existovat bez intenzivní touhy opustit sobectví, dominantní gunu radžas, touhu po ovocích činnosti; což jsou všechno ve skutečnosti slupky nevědomosti… Činnost konaná v duchu karmajógy je právě tak účinná, jako nejvyšší realizace v bhaktijóze a je podobná dosažení úspěchu v kontemplaci.“ (Průvodce jógou)