Karmajóga - jóga denního života

Rubrika: Cesty

Autor: Gregorian Bivolaru

Kombinace karmajógy s jinými druhy jógy

Praxe karmajógického systému může být kombinována s praxí jiných forem jógy, zvláště s bhaktijógou, hathajógou, rádžajógou a lajajógou. To je jedním z hlavních témat Kršnova učení uvedeného v Bhagavadgítě.

„Opusťte a obětujte všechny své práce Božskému.“ „Bez ohledu na to co děláte, dělejte to odpoutaně, jako oběť pro mne. Tímto způsobem budete svobodni od dobrých nebo špatných výsledků, které vytvářejí řetězy sobecké činnosti.“ „Dělejte všechny své činnosti odpoutaně, řízeni pouze svou láskou ke mně.“ „Ten, kdo je kořenem všech bytostí a kdo proniká celým Vesmírem; pouze jeho uctíváním pomocí činnosti konané s odpoutaností může osoba obdržet dokonalost.“

Pro Šrí Aurobinda je karmajóga nejúčinnější, když „opustíme svou vlastní vůli a své sobecké touhy pro Božskou vůli.“ (Praktická Integrální Jóga)

Šrí Ramakršna  říkal těm, kdo se s ním přišli poradit: „Modlete s k Bohu, aby vám seslal svou milost a sílu dokončit vaše povinnosti odpoutaně, bez naděje na jakoukoli vnitřní nebo vnější odměnu, a beze strachu z potrestání v tomto nebo jiném světě.“ (Učení Ramakršny)

Co je důležité, Kršna trvá na významné roli duchovních znalostí a inteligence (jinými slovy džňánajógy) v praxi karmajógy: „To je ta inteligence, o které jsi slyšel v Sámkhje; teď naslouchej tomu, co vás učí jóga: pokud jsi díky této inteligenci ve stavu jógy, ó synu Prthy, zrušíš navždy otroctví činnosti.“ Pokračuje tvrzením, že karmajóga doplňuje velmi dobře všechny ostatní druhy jógy, ke kterým patří rádžajóga, tantrajóga, hathajóga, lajajóga a bhaktijóga.

Pro Šrí Aurobinda je činnost konaná ve zcela odpoutaném stavu mysli, jako forma duchovního tréninku, silnou cestou jakékoliv formy jógy.

Svámí Ramdas tvrdí: „Bez karmajógy je cvičení džňánajógy a bhaktijógy, hathajógy, tantrajógy a lajajógy, jen extrémní duchovní sobeckou glorifikací.“ (Dopisy)

Úplná svoboda skrze karmajógu

Každá pravá duchovní cesta, každá víra, každý důležitý filozofický systém, všechny vyjadřují ve specifických formách základní úsilí lidské bytosti o dosažení osvobození. Vědomě či nevědomě se v tomto vesmíru všechno rychleji nebo pomaleji vyvíjí směrem ke stejnému základnímu cíli.

Tento vesmír, i když je obrovský, je pouhou částí nekonečného bytí. Omezeni na určitý tvar podřízený prostoru, času a determinaci (kauzalitě), vnímáme části tohoto vesmíru naší myslí a smysly (můžeme jej vidět, cítit, dotýkat se ho, slyšet ho…), můžeme si jej představovat, můžeme vnímat jeho subtilní síly vlivu a můžeme popisovat jeho specifické principy a zákony projevování.

Tento vesmír, který vnímáme a na jehož pozadí se rozvíjí naše existence, je reflektován naší myslí jako konečný a omezený. Tato reflexe je v podstatě naším mentálním výtvorem. Za hranicemi tohoto mentálního výtvoru, jinými slovy, za našimi obvyklými mentálními možnostmi, nemají zákony a principy, které platí v objektivním vesmíru, téměř žádné protějšky. Moudrému člověku je tedy jasné, že základní zákon akce a reakce je dokonale přijatelný a že platí v mezích „našeho“ vesmíru. Za těmito hranicemi však již není naše existence tomuto zákonu podřízena, protože zákon kauzality nepřekračuje hranice vesmíru vytvořeného naší myslí. Takto je jasné, že naše bytí v tomto vesmíru je bezmocně podřízeno zákonu kauzality (karmě).

V tomto vesmíru, omezeném naším vnímáním, viděno z jistého úhlu pohledu, očividně neexistuje žádná svobodná vůle, protože vůle, která je sama něčím, co se pokoušíme poznat pomocí svých omezených zdrojů „našeho“ vesmíru, je sama o sobě podmíněna ve svém projevu prostorem, časem a kauzalitou. Jako takové, vše co je podřízeno zákonu příčiny a důsledku (kauzalitě) nemůže být zcela svobodné, protože je ovlivněno jinými faktory a stává se ovlivněním ostatními faktory opět příčinou.

Přesto se za omezenou sférou tohoto vesmíru, podmíněného a omezeného naší myslí, projevuje absolutní princip. Projev tohoto principu je analogický k projevu lidské vůle. Tento princip, jenž je za činností zákona kauzality, je naprosto osvobozen od zákonů makrokosmické Harmonie. Z toho se obvykle vyvozuje, že abychom dosáhli této naprosté svobody, musíme být zcela schopni vycházet za hranice našeho omezeného a podmíněného vesmíru. Toto „vycházení“ je ve skutečnosti pohybem zvratu naší omezené úrovně vědomí směrem ke sféře nejvyšších věčných podstatných hodnot, které jsou nekonečné a dokonale svobodné. Tento pohyb zvratu, který dává naprostou svobodu, vyžaduje jistou vnitřní změnu založenou na znalostech, pochopení a pozvednutí se nad vše omezené, falešné a pomíjivé v nás (z čehož se sestává naše ego).

Abychom mohli skutečně transcendovat své ego, je nezbytné znát jeho sféru projevu. Vše co v naší bytosti vytváří nové vazby a připoutává nás k tomuto vesmíru, představuje pole působnosti, doménu činnosti ega. Naše smysly, myšlenky, tělo, mysl, postoje, předsudky a koncepce…, to vše v sobě do jisté míry nese otisk ega.

Karmajóga nás díky altruistické a zcela odpoutané činnosti učí, jak potlačit tyto tendence, které se nás neustále snaží chytit do svých tenat a které se projevují naší základní sobeckostí. Postupným vzdáváním se všech forem sobeckých vazeb, pomocí neustálé a nenásilné kontroly svých mentálních procesů, pomocí naprosto odpoutaného jednání, které není nikdy motivováno sobectvím, pomocí úsilí věnovat zcela upřímně všechny výsledky svých činností Božskému, přičemž mu neustále obětujeme své malé a pomíjivé „ego“, pomocí stálé pozornosti a opatrnosti, otevření a poddávající se všem jevům, které se v nás a skrze nás projevují, začneme postupně dospívat k této nejvyšší Svobodě, protože od tohoto okamžiku necháváme nejvyšší Vůli, aby skrze nás jednala a vedla nás ve všem, co děláme a okamžitě se dostáváme z dosahu zákonů „našeho“ vesmíru a rezonujeme takto s nejvyšší Harmonií, což je Bůh.

Velký jógin Svámí Vívekánanda ve své knize o karmajóze tvrdí následující: „Kdo může žít nebo dýchat, třeba jen malý okamžik, pokud si to Všemohoucí nepřeje?“

Bůh je ona všemohoucí Prozřetelnost, která je věčně činná. Každá síla projevu patří pouze jemu a také podléhá pouze jemu. Bůh je VŠECHNO a je přítomný ve VŠEM. Můžeme Ho pouze uctívat. Nepokoušejte se tedy sbírat pro sebe ovoce vaší práce, ale vykonávejte odpoutaně dobro v zájmu dobra. Pouze potom doopravdy získáte dokonalou odpoutanost. Pouze poté budou uvolněny strašné okovy vytvářené smysly a i mysl bude zlomena a pouze poté bude znovu dosažena naše úplná svoboda. Tato nejvyšší Svoboda je základním cílem karmajógického systému.

Pomoc ostatním z perspektivy karmajógického systému

Láska, pravda, spokojenost, odpoutanost, úplné požehnání, svoboda, krása, rovnost…, jedním slovem: moudrost, to vše je nejen morálním zákonem, ale konec konců i nejvyšším cílem lidské bytosti, protože to obsahuje mimořádně silný projev duchovní síly, přijaté díky nevýslovné rezonanci od Boha.

Velké sebeovládání požadované altruistickou činností konanou s ohledem na karmajógický systém je současně výrazem a důkazem obrovské duchovní síly, kterou jogín může projevovat, jak to považuje za nezbytné, s ohledem na svou svobodnou vůli.

Vědět komu poskytnout pomoc, kdy a jaký druh pomoci (což je velmi důležité), vědět jak byste ji měli poskytnout, do jaké míry, a znát cesty, kterými tato pomoc zasáhne svůj cíl, aby to nevytvořilo nové vazební jevy nebo karmické důsledky, představuje jasnou zkoušku moudré, odpoutané činnosti, zcela integrované do božské Harmonie. Pouze tímto způsobem se vaše odpoutaná činnost, zrozená z hlubokého pochopení božské nezbytnosti, postupně transformuje do gigantické svobody, svobody projevovat vaši duchovní sílu poskytovanou vám Bohem.

Svámí Vívekánanda ve své knize o karmajóze tvrdí: „Fyzicky pomáhat ostatním s odpoutaností, přičemž uspokojujete pouze jejich fyzické potřeby, je vskutku velkým činem, ale je dobré vědět, že nejcennější pomocí je ta, která je poskytována v extrémně dlouhém časovém úseku. Pokud jednou hodinou odpoutané činnosti pokryjete potřeby člověka po jeden měsíc, je to velká pomoc; pokud tato pomoc pokryje potřeby člověka po jeden rok, pak je to vskutku obrovská pomoc. Ale pokud to může tomuto člověku pomáhat navždy, ve věčnosti, pouze toto bude samozřejmě největší božskou pomocí, která může být vůbec člověku dána.“

Dodává k tomu: „Opravdové duchovní vědění je jedinou formou pomoci, kterou lze navždy zlomit všechna naše trápení. Jakékoli jiné vědění uspokojí naše potřeby jen dočasně. Pouze s pomocí tohoto opravdového vědění ducha budou kořeny utrpení navždy zničeny. Proto je duchovní pomoc věnovaná lidské bytosti tou nejvyšší pomocí, která může být vůbec nabídnuta.“

Ten, kdo věnuje lidem opravdové duchovní Vědění, je největším dobrodincem lidstva. A vidíme, že ti nejsilnější a nejvýše cenění lidé byli ti, kdo lidstvu pomáhali v jeho duchovních potřebách, protože jen sám Duch je základem činnosti veškerého stvoření.

Člověk, který je duchovně zdravý a silný, může být, pokud si to přeje, snadno silný ve všem. Dokud člověk dosud neobdržel duchovní sílu, nemohou být ani jeho fyzické, psychické nebo mentální potřeby správným způsobem uspokojeny.

Následující tvrzení nás vedou k pochopení těchto aspektů:

Jediná skutečná pomoc je ta, která člověku ukazuje jak pomoci sobě a ostatním dlouhodobě, ke zrušení utrpení a neštěstí způsobovaných sobeckostí a nevědomostí. Tato pomoc by měla být vždy dávána směrováním člověka k přímému poznání sebe sama. Pouze tyto vnitřní vědomosti mu dovolí integrovat se správným a moudrým způsobem do hry projevování. Tato vnitřní znalost potvrdí existenci jeho duchovní podstaty, a to mu pomůže vymanit se z řetězu kauzality postupným odstraňováním sobectví a nevědomosti, které jsou kořenem jeho utrpení.

Aby důsledně a účinně poskytoval pomoc odpoutaným způsobem, musí karmajogín ovládat tuto nejvyšší božskou znalost sebe sama na úrovni zkušeností. Pouze když je tato podmínka splněna, může být tento jógin opravdovým vzorem pro ostatní. „Pokud povede slepec jiného slepce, pak je velké nebezpečí, že oba spadnou do propasti“, říká Ježíš.

Někdy tím, že se rigidně pokoušíme používat jisté zákony či moudré principy konání, docházíme ke vnitřní formě nepružnosti, která je pouhým projevem dogmatického postoje. Viděno z duchovního úhlu pohledu se tímto způsobem blokujeme, přičemž nevědomky naplňujeme stále znovu biblický aforismus: „písmo zabíjí a pouze živý duch dává život“.

Schopnost odpoutaně a neustále poskytovat správnou pomoc ve správném okamžiku, a to bez nekonečných teorií nebo analýz, představuje živoucí důkaz skutečné vnitřní duchovní realizace. V tomto stavu se stává ještě jasnější myšlenka, že odpoutaná činnost je jasně nadřazena nečinnosti.

S ohledem na to bychom se měli vždy snažit vyvažovat naši odpoutanou pomoc konkrétními okolnostmi okamžiku a těch, koho se to týká, a věnovat velkou pozornost následujícím prvkům:

• Co je nejdůležitějším aspektem nebo problémem, který musí být řešen v určité situaci, když se někomu pokoušíme odpoutaně pomoci?
• Co je skutečně nejnaléhavějším problémem, se kterým se tato dotyčná osoba právě setkává?
• Jak by naše odpoutané úsilí a podpora (která přichází od Božského) měla být směřována a zaměřena pro odstranění či přinejmenším zmenšení příčin, které způsobují v daném okamžiku dané osobě největší utrpení?

Tato odpoutaná podpora, tato pomoc, přicházející skrze nás od Boha, toto naše odevzdání se za nástroj projevování božství (když k tomu máme nezbytnou duchovní úroveň), se může dokonce stát úplným odevzdáním naší bytosti, jako božského prostředku pro odpoutanou pomoc ostatním. To je hlavně případ velkých duchů této planety, jako je Ježíš, nebo velkých učitelů jako Buddha či Ramakršna , jejichž celé životy byly neustálou obětí odpoutaně věnovanou pomoci a duchovnímu probouzení milionů lidí.

„Jediným řešením celkového a konečného odstranění utrpení světa spočívá v obdaření lidí duchovními vědomostmi, pomocí nichž se stává možným duchovní dosažení. Nevědomost je zdrojem všeho neštěstí. Když lidé uzří božské světlo Ducha, když budou duchovně čistí a silní, jen tehdy jejich utrpení zmizí nadobro“, řekl Svámí Vívekánanda.

Tento stálý postoj poskytování odpoutané pomoci, altruistické služby ostatním, má ve svých kořenech hlubokou duchovní a všemocnou podstatu, která je ve skutečnosti Láskou. Tato hluboká znalost Já otevírá dveře k božské nebeské říši, kde se stává vše, co je dobré, pravdivé a krásné, možným. „Když láska vzroste do nekonečna, nemožné se snadno stává možným“, tvrdí východní přísloví.

Když vejde opravdová láska, naše bytost se prohloubí a okamžitě expanduje do požehnaného nekonečna. Pak vskutku objímáme božskou sféru, která i nás neustále objímá. V těchto okamžicích objímající expanze vnímáme okolní bytosti jako části sebe sama, a pak nás také trápí jejich utrpení, přenesené na nás. Tato bezmocnost a slabost nás vyzývá ke svému odstranění, protože v tomto stavu jsme schopni pomáhat. Díky naprosté empatii, díky hluboké identifikaci s ostatními z perspektivy Átmanu, spontánně každého na úrovni vědomí objímáme. Pak se stáváme jednoduššími a přirozenými ve všem co děláme a co myslíme. Když takto cítíme, uvědomujeme si, že i ostatní se stávají částí nás a to činí naše dávání silnějším a naši odpoutanost úplnou, protože nyní poznáváme, že ve skutečnosti Bůh všechno dává skrze nás.

Jelikož jsme takto většinou naplněni láskou a soucitem, naše činnosti budou rovněž naplněny láskou a soucitem. Zcela odpoutané konání naplněné božskou láskou a zbavené vší sobeckosti nám postupně přinese nekonečné požehnání. Božská odpoutaná pomoc, kterou nyní poskytujeme ostatním, je ve skutečnosti naše vlastní bytostné štěstí, naše vlastní existence osvobozená od podmiňování.

Jak se tímto způsobem stáváme božskou triumfální silou, milující nyní božským a odpoutaným způsobem, naše síla konání se stává nekonečnou. To je okamžik, kdy se cítíme být všudypřítomnými a kdy je vše cítit jako jsoucí v nás, protože naše celá bytost se již stala božským kanálem pro sílu, která obklopuje a motivuje toho, kdo potřebuje pomoc. V tomto stavu s jistotou víme, že tyto okolnosti jsou prospěšné jak pro nás, tak pro danou osobu a že naše božská pomoc, která se projevuje v nás a skrze nás, bezchybně zasáhne svůj cíl.

Tento hluboce božský, požehnaný stav, který zažíváme, když se božská pomoc skrze nás projevuje a dosahuje svého cíle, vytváří onen alchymistický zázrak naší vlastní transmutace, sublimace a vnitřní transformace. V podstatě tím, že odpoutaně pomáháme ostatním, ostatní současně pomáhají nám. V takových osvícených okamžicích pochopíme Ježíšova slova: „Ten kdo má, bude mít více“. V tomto stavu zakoušíme ohromující vnitřní bohatství, pocit dokonalé plnosti a duchovního uspokojení, který je překvapující a který nás vede k rozeznávání Boha ve všem okolo nás.

Být schopen pomáhat odpoutaně ostatním je božským privilegiem propůjčeným nám pouze pokud si to zcela zasloužíme. Tehdy v nás roste intenzivní stav vděčnosti k Božskému. Požehnaný je ten, kdo přijímá božskou pomoc, jakož i ten, kdo nabízí to, co je mu Bohem věnováno.

Buďte vždy hluboce vděčni Božskému za schopnost odpoutaně projevovat lásku, soucit, dobročinnost, štědrost a spravedlnost. Protože věnujete to, co ve skutečnosti Božské ve své nekonečné laskavosti nabízí skrze vás stonásobně a díky tomu se stáváte čistými a dokonalými.

Pochopíme-li důkladně, že ve skutečnosti je veškeré projevování prosyceno božskou laskavostí, boží láskou a inteligencí, a že všechny vnější okolnosti nastávají proto, aby člověku daly možnost poznat Boha ve všem, co existuje, jak bychom pak ještě mohli setrvávat v pochybnostech, podezření, nedostatku důvěry, nenávisti, hlouposti či v utrpení?

Když neustále jednáme tímto způsobem, uvědomíme si, že nic v tomto vesmíru na nás není závislé, protože ve skutečnosti nic nemáme. Dokonce ani žebrák nezávisí na naší dobročinnosti. Nic a absolutně žádná bytost vůbec nezávisí na naší pomoci; ve skutečnosti vše pochází od Boha. Tyto myšlenky nám pomohou odstranit bolestnou a subtilní formu ega, které nás vede k přesvědčení, že ve skutečnosti blahobyt ostatních závisí pouze na nás a že bez naší podpory, lásky a duchovní síly budou neustále trpět.

Zvláště pro ty, kdo jsou sami moudří, je Bůh hlubokou moudrostí. Bůh je nekonečná láska v neustálé činnosti, která se pouze projevuje v nás a skrze nás.

Otevřeme svoji mysl a duši tak široce, jak jen můžeme, abychom se nechali zcela proniknout láskou a moudrostí Boha, abychom dospěli k poznání, jak mu můžeme sloužit ve věčnosti a ke sjednocení s ním, a abychom takto dosáhli nejvyššího Osvobození.