Magická chvíle začátku

Rubrika: Odhalení

Autor: Elinor Selea

přepis přednášky

Jak často s radostí vzpomínáme na chvíle, kdy jsme prožívali naši první lásku a první milování. Pokaždé když na to pomyslíme, jako bychom znovu nějak vnímali výjimečnost takové chvíle. K podobným okamžikům se po celý náš život rádi vracíme. Podobně, když třeba dostanete první zasvěcení do nějaké duchovní praxe na kurzu, většina z vás pociťuje určitou výjimečnost takové chvíle, něco, na co pak později vzpomínáte. Takový okamžik je nám vždy příkladem, ke kterému se později znovu a znovu vracíme. I když neznáme ještě vědomě princip působení tajemné chvíle začátku, chápeme že je to něco co poznamenalo celý náš život a intuitivně vnímáme, že takové chvíle začátku jsou pro nás velmi důležité. Každé zasvěcení je vlastně nějaký nový začátek. Jsme schopni skrze něj obnovit náš život a duchovní praxi. Není náhodou, že slovo zasvěcení – „iniciace“ pochází z latinského „Initio“ – začátek.

Existuje rčení: „S chutí do toho, půl je hotovo“. Tím se říká, že polovina z toho, co máme učinit, je vlastně již vykonána během začátku. Blahodárná síla na počátku prospěšných činností, tato "chuť do něčeho", ukazuje, že v takový moment máme vlastně již půlku práce za námi. I pokud je to jen „malý začátek“, má takto mnohem větší význam než následné pokračování naší činnosti. Stejně jako je zásadní chvílí pro růst ohromného stromu moment, kdy zasadíme semeno toho stromu do země. Pokud je ta chvíle správná a jsou dobré podmínky, časem, skrze důslednou praxi či činnost, vzejde celý ten dospělý strom. Je pravdou, že i v průběhu života stromu se může přihodit hodně důležitých věcí, které ovlivní jeho život. Mohou přijít bouřky, škůdci, ale pokud by se nevydařil začátek, nebyla by třeba vhodná půda nebo podmínky, strom by nikdy ani svůj život nezačal. Z toho můžeme pochopit, jak moc je začátek důležitý. A když toto vnitřně pochopíme a budeme se vědomě k okamžikům začátku vztahovat, budeme z toho moci těžit.  Je jen třeba občas znovu vyvolávat onen blahodárný moment, kdy jsme něco začali a dali do toho svoje nadšení a energii, a to i následně v průběhu konání samotné činnosti.

Na každém „začátku“ je dobré mít velice jasný, silný a pozitivní záměr. Pokud bude takto dobře integrován samotný začátek, pak i celá činnost z tohoto začátku vyplývající bude jednodušší a úspěšná, k tomu nám pak už stačí jen jistá důslednost. Abychom něco vykonali, uskutečnili jakýkoliv záměr, je nutně potřeba abychom jednou začali - bez toho se nikdy nic neuskuteční! To my bereme jako přirozenost, ale upozorním zde na různé specifické aspekty momentu začátku, které jsou velice důležité, a my je někdy přehlížíme.

Pokud si libujeme v inercii, stagnujeme v nečinnosti a zůstáváme neteční, nebudeme se nijak transformovat a vše v našem životě zůstane stejné jako doposud. Vždy je potřeba nezbytně udělat první krok. Když třeba chceme rozdělat velký oheň, začínáme tak, že nejdříve zapálíme malý ohníček, pár dřívek, ale později z něho vzejde ohromný plamen, který ale začal existovat právě díky existenci toho malého začátku. Když se chceme někam dostat, musíme vždy udělat ten první malý důležitý krok. Jít do toho a pohnout se správným směrem. To je důležité. Pak už jen stačí jít dál. Potřebujeme odvahu začínat, hlavně v případě duchovních, blahodárných činností. Nezůstávat neteční, líní, ale mít odvahu začít. Pokud máme nějaký geniální nápad, skvělou inspiraci, něco jsme odhalili či na něco přišli, může to zůstat pro nás jen rozjímání, pokud nezačneme s činem. Když nemáme záměr a skutečně do toho nepůjdeme, tak zůstává jen u přemyšlení, které někdy může vést i k frustraci - tolik neuskutečněných nápadů…

Podobně když potřebujeme rozsvítit lampu, pustíme proud a pak z ní vychází světlo již samo, neustále. Spustíme proces a on potom pokračuje dál. Když chce někdo pohnout s horou, začíná nejdříve s prvními kamínky a tak nakonec pohne celou horou. Avšak při pohledu na celou tu horu se jeví tak velká a je obtížné se odhodlat. Ale pokud ten člověk prostě vezme kámen, potom druhý, a další, tak po nějaké době pohne i s horou. Možná jste četli knihu „Děvčátko Momo a ukradený čas“, kde je jeden zametač, který říká, že se nemůže koukat na celou obrovskou ulici před sebou, protože by propadl zoufalství. Soustředí se vždy jenom na místo, kde mám začít. Udělám jeden krok, zamete to místo, a pak další a další. Po několika hodinách jen zjistí, že celá silnice je hotová. Nezabýval se těžkostí celého úkolu, využil ale chvíli začátku a pokračoval s důvěrou dál.

Někteří lidé naříkají, že je nemožné změnit svět, vždyť je tak ohromný, tolik zlých lidí, to by byla utopie. Ale udělejte první krok – transformujeme sami sebe. Stanete se příkladem pro ostatní, budete vyvolávat reakce, budete moci čím dál tím sami více dávat, a tak postupně dál.

Mnoho lidí si neuvědomuje, že když na něco často myslí, tak vlastně začínají vytvářet zvyk, který se stane po nějaké době životním přesvědčením. Proto mudrci říkají, že na co myslíš, tím se staneš. Když myslíš pozitivně, staneš se optimistický. Pokud negativně, budeš také vytvářet odpovídající zvyk. Když budeme dlouho začínat vše s pozitivní myšlenkou, stane se to pro nás zvyk. Stejně tak je to ale i naopak. Je většinou těžké spáchat napoprvé nějaký zločin, ale když už to začalo, podruhé je to snazší a pak ještě snazší. Třeba když někdo krade, ukrást něco poprvé stojí dost strachu a přemlouvání, po desáté už je to jen věc zvyku. I tady platí, že první krok směrem k „peklu“ udělá jakoby celou půlku cesty. Proto musíme dávat pozor na to, co vlastně začínáme.

Důležité je rovněž to, s kým činnost začínáme. Co se týče duchovní cesty, jsou mistři, kteří varují, že nemáme začínat cestu s někým, kdo je váhavý, nejistý a od začátku plný pochybností. Když půjde do tuhého a objeví se problémy, duchovní zkoušky – a v oblasti duchovna je známo, že nikdo se jim nevyhne, i Ježíš byl zkoušen – takový člověk si bude dělat, co sám chce, bude se snažit splnit si své přání, touhy a vyhnut se zodpovědnosti za své jednání, což přináší pro ostatní spíše potíže než užitek.

Štěstí je na duchovní cestě dostupné pro každé, je okolo nás, součástí všeho, ale je obtížné ho obsáhnout. I v tomto směru je znovu první krok důležitý a je sám o sobě půlí cesty.  Impulsy mohou něco začít, mohou znamenat nový krok. Proto, když nám dává duchovní průvodce nějaké zasvěcení, je to v určitém směru opravdu jakoby něco sázel. Pokud ten, kdo zasvěcení obdrží, nechá v sobě to semínko růst, pak bylo úspěšné. Když ale nechá semínko ladem, nevyklíčí a zasvěcení se nepovedlo. To je škoda jak pro něj, že promrhal šanci vytvořit krásnou zahradu, tak i pro duchovního průvodce, protože z toho činu nevzešel žádný užitek.

Ježíš říká: „poznejte pravdu a pravda vás osvobodí“. Někdy můžeme dlouho klamat sami sebe, protože každý věří hlavně v to, co sám chce. Pak je obtížné do toho nějak zasáhnout a něco změnit. Někteří lidé mají období, kdy v něco věří, ale pak zase období, kdy jsou otevření ke změně. Lidé, kteří žijí v ignoranci, hněvu, ve špatném přesvědčení, jsou ale jako slepí. Můžeš před nimi klidně rozdělat ohromný plamen, stejně ho nebudou vidět. I když jsou konfrontováni s hlubokou pravdou, zůstanu ve tmě. Jsme tak zaslepeni naším vlastním přesvědčením, že vlastně nechceme vidět nic jiného, nedokážeme se na to ladit a přijmout to. Často jsou tyto stavy podporované démony, kteří nás chtějí od duchovní cesty odvrátit. Kdykoliv máme takové pochybnosti, je dobré přijít k někomu, komu důvěřujeme a otevřít se. Nenechat se zaslepit vlastním přesvědčením, protože i v tomto směru hraje začátek důležitou roli. Jakmile jednou začneme, už je těžké to zastavit. Pak jen hledáme kritiku, nehledáme to krásné, a nalézáme více a více věcí, které nás utvrdí v tom, že věc se zdá být opravdu tak špatná, jak jsme si mysleli. Přitom je to jenom naše přání, abychom se ještě více utvrdili ve svém přesvědčení, znovu a znovu, stále větší a větší pochybnosti. V životě proto musíme dávat velký pozor na okamžiky, kdy začínáme probouzet pesimismus, kritiku a pochybnosti a snažit se věci vnímat objektivně a z duchovního hlediska.

Jak bylo řečeno, takové působení je často podporováno subtilními „démony“ a jestli si myslíte, že je bude snadné rozpoznat, že třeba uvidíte černo před očima, nebo nějaké čerty – tak to ani ne, jen si často začínáme přát něco zlého a začneme si myslet, že jsou to naše myšlenky, když ve skutečnosti jsou to vlivy z okolí. Poznáme to tak, že čím více se jim budeme oddávat, po nějaké době z našeho života vymizí radost, krása, láska a štěstí a místo toho se objevuje nuda, šeď a život beze smyslu.