Něco podstatného, co nám chybí

Části článku:

Existují čtyři základní stavy vědomí: meditace, hluboký spánek, sen a bdělý stav. V meditačním stavu záleží způsob dechu na objektu meditace. Jestliže v období předcházející meditaci zjistíme, že nemůžeme dýchání kontrolovat, znamená to, že ještě nejsme připraveni. V Indii se tomu tak pevně věří, že jsou ve fázích předcházejících rituálům a obřadům používány určité techniky dýchání, které se podobají jistým meditacím s božskými silami. Před přístupem k určitým částem rituálu je prováděna kontrola a řízení dýchání. Ve stavu hlubokého spánku je dech velmi klidný. Ve stavu snů může být dýchání silné nebo lehké, podle vlastností snů které také mohou být klidné nebo rozrušené. V bdělém stavu záleží vlastnosti dechu na zaměření fyzické nebo mentální činnosti. Mluvení, chůze, četba, atd. jsou spojeny s různým způsobem dýchání. Ale jen v bdělém stavu je možné způsob dýchání změnit.

Pomocí kontroly dechu ovlivňujeme proudění energie mezi subtilnější a hmotnější částí naší bytosti. Pokud ji provádíme správně a důsledně, vědomé a jednoduché dýchání může vést k zajímavým a důležitým změnám. Není potřeba dělat složité dechové cviky, důležité je zapojit mysl. To je ten základní proces, který se může stát jen při bdělém stavu. Tajným způsobem v takové situaci samotný fakt dýchání umožňuje specifickou rezonanci, která může změnit stav vědomí. Tato tajná reakce je umožněna právě způsobem, jakým se soustředíme na dýchání. Nemůžeme říci, že rovnováha kyslíku a oxidu uhličitého by nebyla důležitá, ale můžeme očekávat od dechu více, než jednoduchou chemickou reakci na úrovni plic. Místo toho abychom se zajímali jen o chemii dýchání by bylo lepší také vnímat prožitky které se vytvoří a kterým dech umožňuje přístup do dimenzí jenž jsou nepřístupné pro kyslík.

Ohledně kontroly smyslů: Jestliže nemáme bdělost a pozornost nad našimi smysly které jsou neustále probouzeny, pak nad námi mohou začít převažovat. Proto je musíme používat tak, aby nám pomohly dosáhnout cíl který sledujeme, ne aby nás brzdily. Pokud je nastavíme tak, aby pracovaly správně, zdánlivé rozptýlení které vyvolávají se přemění v konstruktivní sílu. Přitom je ale potřebná opatrnost, neboť smysly hrají svoji hru. Můžeme si myslet že je ovládáme, ale smysly se stávají vládci.

Ohledně mysli: Mysl bychom měli dostat do stavu neustálé pozornosti. Spolu s tělem, dechem a smysly tvoří jednu skupinu. Všechno co činíme je plodem jejich společné práce. Všeobecně je ale naše mysl pánem a my fungujeme podle jejího obsahu. Děje se tak proto, že rozvoj mysli nastane dřív, než si začneme být vědomi sami sebe. Na každého z nás působí rozdílné genetické i kulturní vlivy, každý z nás má mnoho různých osobních zkušeností, které vytvářejí způsob jak myslíme, reagujeme a cítíme. Díky těmto faktorům, které nám udávají způsob našeho vnímání, se mysl formuje specificky u každého z nás. Pokud se nám stane nehoda u nějakého semaforu, tak nám pak každý semafor tuto nehodu připomene. Úplně jiné vnímání semaforů bude mít policista, který každý den v prachu z výfukových plynů kontroluje jeho chod. Mysl je ovlivněna podněty, které na ni působí. Proto jí dávejme podněty pozitivní a využijme tak možnosti ji obohatit. Na mysl ale také působí omezující vliv, který je zdrojem všech našich problémů: to když si myslíme, že jsme velcí znalci života. Stáváme se obětí ignorance a tahle iluze vyvolává sled nepříjemností.

Základní charakteristikou přirozené povahy mysli je schopnost pohybu, neklidu. Mysl je v neustálé transformaci. Žádný stav neustává a my tuto skutečnost musíme přijmout. Je zřejmé, že stav naší mysli ovlivňuje náš dech, ale naštěstí pro nás to platí i naopak. Vztah dechu a mysli je základní pro jogínskou praxi. Můžeme rozlišovat tři různé hlavní stavy mysli:

  1. Stav neklidu či velké letargie
  2. Neklidný stav pohybující se mezi pozorností a nepozorností
  3. Stav za pozorností, kdy je mysl klidná a ponořená do hloubky

V prvním případě nás ochromí emoce a deprese. Je nutné abychom se uklidnili, abychom se probudili. Často se po našem neklidu dostáváme do stavu deprese. V psychiatrii na uklidnění předrážděné mysli podávají léky. V takovém případě bychom neměli používat techniky pránajámy, náš stav by se ještě zhoršil. Nejlepší je použít vědomé jednoduché dýchání, kdy si svůj dech plně uvědomujeme. To zapůsobí na naši mysl uklidňujícím dojmem. Jestliže ráno vstaneme plni hněvu, velice těžko si budeme uvědomovat co vlastně snídáme, jak ten pokrm chutná. Pokud se však několikrát vědomě nadechneme a klademe více důraz na výdech, zklidní nás to. Když se nacházíme v první mentální kategorii, je vnější pomoc velice důležitá, abychom dokázali předejít problémům.

V druhém případě, kdy je naše mysl neklidná a těká stále mezi pozorností a nepozorností jsou dýchací techniky účinné, bez ohledu na to, nakolik je mysl neklidná. Její stav se změní, pozornost se stane trvalou. Často přeskočíme z jednoho jasného stavu na další, ve kterém jsme zmateni, popleteni. Chceme jet vlakem do Prahy ale skončíme v Ostravě. Tento stav není příjemný, ale můžeme ho změnit. Dostaneme se tak do vyššího stupně koncentrace, soustředění a rozlišování, naše mysl bude jasnější. Popletenost a zmatenost tak postupně zmizí. Získáme větší schopnost pozorovat. Je to jako v kuchyni: Jestliže použijeme hrnec ve kterém jsme po léta smažili cibuli, aniž bychom ho předem umyli, na jiný pokrm, bude tento pokrm cítit smaženou cibulí. Pokud ale hrnec umyjeme po každém použití zjistíme časem, že každé jídlo má svoji správnou chuť, specifické aroma. To samé platí i pro naši mysl. Pokud ji budeme pročišťovat často, budeme vidět věci, situace a bytosti tak, jak jsou: nezkresleně. Nebudeme ovlivněni tím co jsme zažili předtím. A dýchací techniky jsou nejlepším nástrojem pročišťování, který máme k dispozici.

Třetím případem je stav resorpce, při kterém je mysl nad pozorností. Mysl je klidná a úplně integrovaná do pozorovaného objektu. V takovém případě neovládáme dech. Samotný vnímaný objekt je tím co kontroluje vlastnosti dýchání. Tento úžasný stav přináší velkou jasnost.

První krok spočívá v uvedení teorie do praxe a pročišťování všech šesti aspektů bytosti. To je základem na kterém budeme stavět praktická sezení hathajógy. Pro začátek stačí i deset minut. Praxe nesmí být příčinou většího napětí. Když sestavujeme sled prvků jogínské praxe je dobré abychom mysleli jak na tělo, tak na mysl a duši. Jestliže postupně vycházíme od zřejmého k tomu, co není až tak zřejmé, mysl by měla otevřít bránu pro projevy duše. Nyní stačí abychom byli důslední. Být denně důslední v praxi jednoduchých jogínských cvičení, navzdory všem obtížím, je velice důležitý výchozí bod na cestě k srdci.

Zdroj energie který umožňuje abychom byli důslední má kořeny mnohem hlouběji než v těle. I samotná přítomnost této síly nám může dávat štěstí. Přítomná v těle nás bude transformovat a bude měnit střed našeho zájmu. Jestliže máme štěstí a setkáme se s osobou která už prošla touto cestou a získáme díky ní nějaké zkušenosti, tak bez pochybení jednoho dne budeme cítit onu přítomnost srdce a budeme schopni pochopit jeho bohatství.

Na příchod hostů se připravujeme úklidem svého domu či bytu. Také celý organismus musíme uchovávat tak, abychom byli stále připraveni pro božskou hostinu. Při práce nemáme zůstat pohrouženi jen do ní. Je pravdou, že může vzniknout nerovnováha mezi tělem a myslí, ale může se také stát, že mysl bude tak zaměstnaná úklidem, že neuslyší klepání na dveře. Takto nemusí uslyšet srdce, skrze které přichází host: božský duch, Átmán.

Udržujeme v sobě přitom určitou opatrnost a reálnost na duchovní cestě. Můžeme mít velké nápady, živit se určitými nadějemi, různými příklady a projekcemi. Ale jestliže jsme doopravdy rozhodnuti dojít k cíli, musíme být realističtí a dokonce i pragmatičtí. Zklamáni z toho že nezískáme co jsme chtěli získat je často horší než situace ze které jsme vycházeli. Tato zklamání jsou velice nepříjemná, podobná citovým nebo duševním zklamáním. Musíme mít čas a také velice jasno v tom co sledujeme, a to před každou etapou. Přijímat věci jaké jsou a přitom zůstat velice uvolněni. Pokud nejsme schopni rozlišovat, neznamená to nic jiného než ztrátu času a energie.

Důvěra v sebe sama a uvolnění umožňují přirozené proudění energie. Tato energie odstraňuje nečistoty a zvyšuje vitalitu, která je tak důležitá pro duchovní hledání. Ale ovoce tohoto hledání nemůže být jenom výsledek uplatňované techniky. Aby jogínská praxe byla účinná, abychom našli nejlépe cestu k jednotě, musíme mít někoho kdo je kompetentní k tomu aby nás vedl. Kdosi mi jednou řekl že za ním do Evropy přijel přítel. Aby se zde cítil lépe a mohl nerušeně připravovat jídlo na které byl zvyklý, sehnal mu hostitel na dobu jeho pobytu velmi krásný byt. Přítel jedl a vařil velice jednoduše. Pokrmy byly pouze ze zeleniny a když chtěl udělat polévku, přidal jen vodu a polévka byla hotová. Hostitel nechal kuchyň kompletně vybavit, jak nádobím, tak potravinami. Bylo tam vše, co by mohl jeho přítel případně potřebovat. Když host večer přišel ihned se pustil do vaření. Nalezl zde vše, co potřeboval, jen ne a ne najít sůl. Šel tedy za kamarádem do jiného pokoje a vysvětlil mu situaci. "Počkej, mám nápad", zvedl se a sám šel do kuchyně. A najednou jako zázrakem host sůl nalezl. Jak jednoduché. Nepřinesl mu novou sůl, ale pomohl mu ji najít. Často jen potřebujeme správného průvodce.

Jak se můžeme učit přijmout? Každý z nás potřebujeme mít někoho, kdo nám při našem vnitřním hledání může pomoci, kdo nás povede, potřebujeme učitele. Prostřednictvím vztahu mistr-žák, který má za základ vzájemný respekt a plnou důvěru, schopnost přijímat a být otevřený, bude se praktikant rozvíjet a postupně bude schopen vnímat aspekty, které dříve nevnímal. Ačkoliv máme třeba velké schopnosti, často je nejsme schopni přijmout. Člověk má neomezené zdroje. Když vnímáme vše co se uskutečňuje pouze materiálně či tak jak tvrdí věda, využíváme pouze část našeho mozku. Dostaneme se k otázce:co bude následovat? Celé takové poznání či moc nezabrání tomu, že občas nejsme schopni pochopit jednoduché věci. Chápeme skutečně proč na nás mají určité události života takový vliv nebo jaký je význam citu, který právě prožíváme? Proč nějaká událost dokáže úplně zničit lidi, kteří se zdáli být tak silní a vlivní? Proč jsou některé bytosti plny strachu a úzkosti a přitom vypadají tak neochvějně a jistě? Můžeme si vytvořit k tomu co je kolem nás a k chodu událostí jiný než materiální vztah. Musíme se učit být znovu otevření, objevit znovu svoji nevinnost a zvědavost, nedbat na neplodné spekulace, podezřívavost a předsudky. Prostě najít schopnosti které jsme měli v dětství. Cokoliv se nám stane, s kýmkoli komunikujeme, jestliže nalezneme tento stav otevřenosti, dokážeme to přijmout.

Obtížnost tohoto přístupu spočívá v jeho jednoduchosti. Musíme se totiž zbavit všeho rušivého. Naše tendence je ale často opačná. Důležitá část učení jógy spočívá v podporování této otevřenosti, schopnosti přijmout. Od chvíle, kdy se žák naučí přijmout pravdu, může nadále sbírat vědomosti z jakéhokoli zdroje. Od velkých mistrů jako je Ježíš, Buddha, Krišna, ale také i od kolegů z kurzu, v práci, od souseda, rodičů, od neznámého cizince či rostliny, stromu, zvířete anebo od hory. Prostě od každého aspektu skutečnosti. Každý den bude pro žáka znamenat nové objevy, nové poznání. Jsme schopni se takto dostat za hranice naší kultury. Tradice jsou určitým zdrojem našeho bohatství a růstu a stav otevřenosti nám pomáhá jim lépe naslouchat, takto můžeme lépe sloužit společnosti.

Neco13.jpg Učit se otevřenosti a přijímání, je nejdůležitější krok k tomu, abychom byli připraveni na setkání s tím zvláštním aspektem, který není tak zjevný a který zůstává v srdci každého z nás. Umět něco přijmout je obtížnější než jak to vypadá. Čím hlouběji jsme přesvědčeni že víme více, tím méně jsme ochotni naslouchat. Jakmile jsme přesvědčeni že něco už známe, nejsme schopni se mnoho otevřít, budeme se pohybovat vedle skutečné reality. Máme tendence vnímat to, na co jsme zvyklí, co máme v paměti, o čem si myslíme že má existovat a nevnímáme co existuje doopravdy. Nová schopnost se získává pomalu. Je to proces ve kterém hrají roli dva prvky: zrcadlo a obličej, který se do něj dívá. Duchovní mistr je jako zrcadlo, které věrně reflektuje žáka v momentě setkání. Žák se musí do tohoto zrcadla dívat, jinak ze sebe neuvidí nic. Bude věřit že viděl vlastně jenom mistra. Je tak možné že žák mylně věří že to, co se mu dělo před očima, je o osobnosti mistra. Ale zrcadlo je v tomto okamžiku jen obraz řešení jeho problémů. Skutečný žák je takový, který si přeje se učit. A takový je vždy obklopen autentickými mistry. Na Východě často platí že mistr je institucí. To je nepřehlédnutelný rozdíl mezi východní a západní kulturou. Na Východě je přirozené mít mistra který vede tvé duchovní hledání. My se vždy cítíme být jím inspirováni a to takovým způsobem, že když obdržíme vnitřní poznání jsme přesvědčeni, že nám jej dal mistr. Je mnoho těch, kteří hledají na Východě, protože jsou přesvědčeni, že toto nemohou objevit ve své kultuře. Je pravda, že když se dostaneme do styku s jinou kulturou, vidíme věci v jiném světle a oceníme je tak lépe. Jestliže pohled na sousedův dvůr nám umožní přehodnotit vlastní dědictví je to ovšemže něco pozitivního. Přesto si myslím, že nejlepší je aby pomoc při hlubokém hledání přicházela od osoby, která spadá do naší kultury. Důvod je velice jednoduchý. Kultura, ve které jsme se zformovali, ovlivňuje náš způsob myšlení a cítění, účast na stejném kulturním prostředí umožňuje lepší komunikaci. Takto pochopíme okamžitě.

Čím více jsme otevření tím více se přibližujeme k srdci a tím méně jsme rušeni kulturními rozdíly. Ale cesta k srdci je daleká a potřebuje čas. A Východ a Západ mají své odlišnosti. Bohužel je to tak. Ačkoliv přiznáme, že je lépe, aby nebylo kulturních hranic, tento ideál je zatím spíše sen. Všem je známo že existuje netolerance a nepochopení, které nemusíme popírat. Podívejme se na místo ve kterém žijeme. Nenajdeme tady nějakou zajímavou skutečnost? Není v naší blízkosti někdo, kdo by nám mohl být nápomocen začít věci vidět jinak? Jestliže není a my musíme odejít pryč abychom se učili v jiné kultuře, bylo by dobře abychom se později vrátili po završení zpátky k naší kultuře a tradicím.

Jaké jsou vlastnosti dobrého žáka? Je to osoba, která ví že je frustrovaná a která bude mít pro odstranění této frustrace touhu se hledat. U stolu jsou dvě osoby a každá má před sebou jeden prázdný hrneček. Jeden je s prázdným hrnečkem spokojený, ale ten druhý není a ptá se: "Proč je tady ten hrnek a proč je prázdný, co tady dělá a proč tu je?" Tato druhá osoba má jednu z hlavních vlastností dobrého žáka. Přání vyvíjet se a pochopit podstatu všech věcí. Tím že pokládá správné otázky může najít nejlepšího mistra. Mistr nemůže příliš pracovat s někým kdo je spokojen s prázdným hrnečkem na stole. Taková osoba se na něm totiž stane závislá. V Indii je více případů kdy žáci čekají na přesné mistrovi instrukce, co má kdo praktikovat i v nejmenších detailech. Takováto závislost je ještě horší než prvotní stav.

Potíže nás nutí k tomu, abychom si položili otázku: jaký směr mi dává mé utrpení? Žák by měl poznat sám sebe skrze duchovní učení, které přijímá a které praktikuje. Je to dlouhý proces, který provází všechny aspekty bytosti a trpělivost je zde velice důležitá. Mít trpělivost znamená sledovat a provádět vše bez ohledu na to, co od toho očekávám v daném okamžiku. Udržování vztahu který je mezi námi a naším mistrem nám dodává energii a trpělivost být důslední. V Indii je často trpělivost jediné kritérium, které používá mistr k hodnocení opravdového žáka. Většinou je žák přesvědčen o tom, že je již připraven a chce dosáhnout cíle okamžitě. Mistr musí nejdříve rozpoznat jeho možnosti a jeho chyby. Trpělivost je základem ctnosti a není vlastní pouze žáka. Je hlavně jednou z nejdůležitějších vlastností mistra, který musí respektovat své žáky a musí umět čekat.

Ve řadě situací je vývoj pomalý. Dobrý žák má ke svému mistru důvěru. Důvěra a pocit, že se může na druhého spolehnout se stupňuje a sílí v průběhu vztahu. Nejčastěji již od začátku žák pocítí, jestliže mu může mistr pomoci jako člověk, mimojakoukoliv techniku.Když je tato důvěra dosažena, umožní žákovi vyjadřovat se volně, sdělovat své pocity. Je to velice důležité k překonání bariéry. Vezměme si případ lidské úzkosti, která se stala chorobou moderního světa. Jsme-li plni úzkosti, je dobré když si můžeme promluvit s mistrem na kterého se můžeme plně spolehnout. Nejenom fakt že mluvíme o našich problémech je užitečný, ale rovněž tak můžeme vidět celou situaci v jiném světle, jasněji. Neklid skrývá vždy hlubší aspekt. Mistr nám pomůže pochopit nás, objevit sama sebe. Pokud váháme příliš dlouho, časem zatlačíme nepříjemný stav do pozadí a dostane jinou formu. Proto když se objeví problém musíme umět o něm mluvit již na začáteku a to s člověkem, kterému věříme a důvěřujeme, jehož vize je jasnější než ta naše a který nám navíc přeje dobro. Respekt a víra jsou velice důležité protože napomáhají žákovi najít svůj střed. To je tajemství správného vztahu mezi mistrem a žákem.

Božský aspekt mistra odkrývá božský aspekt žáka. Ve správnou chvíli nastane mezi jejich srdci jemná, nevysvětlitelná alchymie, které nezáleží tak moc na jejich osobnostech, ale je spíše o spravedlivosti ve vztahu. Správný vztah je plný respektu a víry. Vidět božskost v mistrovi ukazuje, že jsme současně objevili božskost v nás samotných.

NAHORU