Podstata a následky hmotných a duchovních dluhů

přepis přednášky

Peníze a hmotné zabezpečení jsou v dnešní době pro většinu lidí jednou z nejdůležitějších životních jistot. Je jim věnována pozornost takřka každým z nás a v případě mnoha lidí se jejich získávání, obnovování a hospodaření s nimi stává ústředním bodem života a cílem jejich celoživotního úsilí.

dluhy1.jpg Pro začínající duchovně hledající, kteří již prohlédli iluzi jistoty a nespokojí se jen s životem točícím se pouze kolem uspokojování základních potřeb, někdy naopak peníze představují zhmotnění „všeho zlého“ a snaží se ve svém omylu potřebu financí ze svého života vytěsnit, nebo ji ignorují. Je však velký rozdíl mezi skutečným porozuměním energii peněz (a povaze hmoty obecně) spolu s transcendencí základní úrovně vědomí (spojené s múladháračakrou) a pouhým lehkomyslným odsunutím materiálních potřeb do kategorie „nedůležité“ či „povrchní“, bez snahy odpoutaně, avšak úspěšně tuto otázku vyřešit. Abychom mohli říci, že jsme úroveň základních životních potřeb již skutečně překročili, musíme nejdříve zdárně čelit tváří tvář jejím životním lekcím a porozumět ponaučením z nich plynoucím. Člověku, který tyto lekce lehkovážně přehlíží, hrozí nebezpečí upadnutí do dluhu, který ho dříve či později nemine a může aspirantovi dokonce zabránit pokračovat v jeho duchovní cestě.

Na začátku naší cesty k pochopení role financí bychom si měli zodpovědět otázku, jaký vlastně máme sami postoj k penězům, nebo obecně k hmotným statkům. Žijeme s pocitem, že máme vše, co potřebujeme, nebo se spíše ztotožňujeme s postojem, že nám peníze neustále proklouzávají mezi prsty? Odpověď nám může naznačit, do jaké míry nám hrozí nebezpečí upadnutí do dluhu.

Abychom lépe porozuměli dané problematice, pojďme si nejprve definovat to, co můžeme vlastnit, tedy statky. Rozumíme jimi objekty – ať už hmotné, nebo duševní, popř. i intelektuální celky, které jsme nějakým způsobem získali, existují v našem životě a jsou pro nás přínosem. Statky jsou opakem dluhu, nebo mohou být doprovodným jevem dluhu. Příkladem hmotného statku je třeba koberec, na kterém sedíme na sále. Příkladem intelektuálního statku je přednáška, kterou v této místnosti posloucháme. Od intelektuálního statku je jen krůček k duchovnímu statku, který je určitým hlubším poznáním.  Příkladem duchovního statku je například nějaká informace z kurzu tantry, kterou jsme úspěšně uvedli v praxi a tím jsme si ji osvojili a získali určitou zkušenost a porozumění.

Opakem statku je dluh. Nejedná se však pouze o dluh ve smyslu nedostatku peněz. Existují také dluhy na jiných úrovních projevu a ani ty bychom neměli opomíjet, protože ovlivňují náš život podobným způsobem, jako ty hmotné. Proto rozlišujeme hmotné dluhy a duchovní dluhy.

dluhy5.jpg Mezi duchovní dluhy patří například jistá duchovní povinnost, ke které se zavážeme a pak ji nesplníme nebo nedokončíme. Může to být například nedokončený tapas, duchovní praxe nebo zkušenost, kterou jsme chtěli využít a rozhodli jsme se, že ji začleníme do svého života, měli jsme k tomu všechny potřebné prostředky, ale přesto jsme to nakonec neudělali. Spadá sem také situace, kdy jsme například sledovali nějaký vyšší cíl, ale nakonec jsme ho zneužili ke svému prospěchu – jako například zaměstnanec, který vybírá peníze na charitu, ale místo slíbeného použití si je pak nechá pro sebe.

Duchovní dluh má podobu karmy. Nese se s námi životem, dokud není splacen, dokončením dané povinnosti, nebo karmajógou věnovanou za účelem pálení karmy. Během života sice máme příležitosti se duchovních dluhů zbavit, avšak obecně je to mnohem těžší, než dluh vůbec nevytvořit.

Stejný mechanismus funguje i u hmotných dluhů. Například když uzavřeme smlouvu o úvěru, smlouvu o půjčce, nebo si půjčíme od někoho známého, zavážeme se smluvně hmotný dluh splatit. Nesplácíme ale jen dluh samotný, splácíme jistinu, úroky a případně další poplatky navíc. Pokud dluh splatíme dříve, zaplatíme dohromady méně, ale i tak pořád platíme více, než kdybychom si půjčku vůbec nevzali.

Aniž bychom si to uvědomovali, rezonance dluhu jsou dnes přítomné všude kolem nás. V podstatě celá současná světová ekonomika je založena na dluhu. Od roku 1971, kdy USA zrušily zlatý standard, není naprostá většina peněz ve světovém oběhu kryta zlatem, ale nějakým způsobem zajištění (nemovitost, záruka…) a jsou ve skutečnosti dluhem. K části světových peněz tedy neexistuje žádný skutečný ekvivalent, protože byly multiplikovány v bankovním systému a budou splaceny budoucím příjmem.

Převedeno na naše poměry to znamená, že například peníze v naší peněžence neodpovídají své reálné hodnotě, ale míře dluhu. V dřívějších dobách, například ve středověku, byly peníze kryty zlatem či dobytkem, nářadím apod. Krytí peněz se blížilo 100 %. Dnes je to však pouze kolem 1-2 %. Všude ve světě obíhají nekryté peníze, které jsou postavené pouze na důvěře lidí v peněžní systém.

Evropská centrální banka tvrdí, že peníze a dlouhodobá prosperita potřebují důvěru – tedy že musíme věřit tomu, že pokud máme peníze, můžeme si za ně i něco koupit. Souvislost funkčnosti peněz jako směnného prostředku a důvěry lidí můžeme názorně vidět na příkladu z minulosti, kdy došlo ke krizi v Zimbabwe v Africe. Tehdejší tamní diktátor si prostě začal sám tisknout peníze a postupem času to vedlo k tomu, že byla vytištěna dokonce sto trilionová bankovka. Za tu si však člověk koupil základní potřeby jen na jeden den. V takovéto zemi pak důvěra lidí v peněžní systém mohla být jen těžko udržitelná.

dluhy2.jpg Existuje i další teorie, která tvrdí, že peníze nejsou postaveny na důvěře lidu, ale na určité společenské smlouvě: Lidé se dohodli, že budou mít transakční medium pro vzájemnou výměnu, aby například pekař mohl zaplatit za elektřinu a zedník mohl zaplatit pekaři. Zde vznikly peníze jako přirozený důsledek zjednodušení směny a peníze byly považovány za bezpečné, protože k nim stále existoval ekvivalent. Jako reakce na zrušení zlatého standardu však musel být vytvořen nucený oběh. To znamená, že když nyní někdo neakceptuje peníze, které jsou běžně používané, a neuvede si to předem v podmínkách, může se tím dopustit dokonce trestného činu.

Podle výzkumu Bowmanových, kteří ve svých manažerských teoriích popisují nastavení lidské mysli, existují 2 základní paradigmata či postoje: Postoj nedostatku a postoj hojnosti. Podle těchto postojů člověk přistupuje ke všem statkům, které v životě má. Základní ekonomické teorie jsou dnes postaveny na postoji nedostatku – a to nedostatku času, zdrojů, surovin, lidí, odborníků, peněz, kapitálu atd.

Pokud lidé přistoupí na tento postoj, jsou pak podvědomě tlačeni k tomu, aby si lidově řečeno pro sebe „urvali co nejvíc“. Podle Bowmanů je tento systém vycházející z postoje nedostatku postaven na 4 základních tezích:

  1. Není tu dostatek k tomu, abychom mohli vyjít.
  2. Je lepší mít více.
  3. Je to těžké.
  4. Tak to prostě je, nemůžeš to změnit.

Tato tvrzení však nejsou pravdivá. Pocit, že v našem životě neexistuje dostatek prostředků k tomu, abychom mohli vyjít, je pouze zdánlivý, protože zdroje a příležitosti kolem nás jsou ve skutečnosti nekonečné, jako Stvoření samotné. A jelikož podle zákona analogie vše, co se nachází vně nás, je i uvnitř nás, existuje i možnost zesílit své spojení s těmito nevyčerpatelnými energiemi, což se postupně projeví i v našem životě.

Stejně tak je chybný i pocit, že je lepší mít víc. Všichni přece známe přísloví: Méně je někdy více. Často se honíme za věcmi, které vlastně vůbec nepotřebujeme a místo toho přehlížíme to, co už máme a co nám to v životě přináší. Když pak dosáhneme kýženého cíle, ani si pak kvůli tomuto postoji svůj výsledek nedokážeme patřičně užít a zřídkakdy dojdeme očekávaného štěstí, alespoň ne trvale.

Představa, že úkol či cíl stojící před námi je příliš náročný nebo nezvládnutelný, je opět pouze subjektivní. Někomu se ten stejný cíl může zdát velmi jednoduchý, zatímco jiný s ním může mít velké starosti. Jinými slovy, věci jsou těžké vždy jenom tak, jak těžké si je sami uděláme, jak se na ně díváme. Nebudeme-li trávit příliš mnoho času spekulováním o náročnosti úkolu, ale půjdeme-li a prostě ho splníme, budeme možná velmi překvapeni množstvím energie, které jsme takto ušetřili a mohli ji využít pro splnění daného cíle.

dluhy3.jpg A nakonec čtvrté paradigma: Je to prostě tak, jak to je. Kdyby byl tento postoj pravdivý, člověk by neměl žádnou možnost vývoje. Na možnosti volby je postavena svoboda člověka, čímž se lišíme od zvířat, která nemají úroveň vědomí, díky níž by mohla uvažovat a činit rozhodnutí. Na základě principu, že člověk má možnost volby, funguje koneckonců i jóga. Dává nám tak možnost postupně změnit sebe i celý svůj život.

Když žijeme s postojem nedostatku, jsme vedeni k tomu, abychom maximalizovali svůj užitek při zachování ekonomického důchodu z okolí nebo jeho zvýšení. Toto paradigma sice vypadá věrohodně, lidé v něj věří a poté podle něj i žijí, ale takový postoj nepostihuje reálný život. Ve skutečnosti je mnoho věcí v našem životě postaveno právě na postoji hojnosti.

Naopak v postoji hojnosti je člověk podle Bowmanů spokojený sám se sebou a vděčný za to, co má. Toto je jeden ze základních prvků tohoto postoje. Člověk si váží svého majetku, projevuje vděčnost Bohu či nějakému vyššímu principu nebo okolnímu světu… a bere to jako dar – a proto si ho také váží. Takový člověk se pak rád dělí i s ostatními. V postoji hojnosti žije každý v souladu s Bohem či vyšším principem.

Dluhy, které odčerpávají naši energii, ovlivňují podle Bowmanů naše rozhodování. Nerozhodujeme se tak podle svých skutečných vnitřních pohnutek a intuice, které můžou být inspirovány z vyšších sfér, ale obracíme svoji pozornost ke dluhu, který pro nás představuje prioritu. Ztrácíme tak ze zřetele intelektuální nebo i duchovní rozvoj a hrozí, že se postupně vyvíjet přestaneme.

Pokud jsme již vytvořili hmotný dluh, je velice pravděpodobné, že následně vytvoříme i duchovní dluh. Například člověk, který upadne do hmotného dluhu, je ovlivňován více a více negativními energii, protože žije v pocitu nedostatku. Pak začne například podvádět nebo krást, aby rychle vyřešil svou situaci, ale tím navíc vytvoří ještě duchovní dluh a výrazně tím ohrozí svůj duchovní vývoj.

Duchovní dluhy jsou duchovní závazky, které musíme splnit, abychom se mohli dál vyvíjet. Svůj dluh před sebou tlačíme jako sisyfovský kámen. Dalo by se to také přirovnat ke sněhové kouli, která je zezačátku malá, ale čím déle ji tlačíme, narůstá do obrovských rozměrů a je stále větší a těžší. Všechny dluhy mají tamasický efekt a stahují člověka do nižších energií. U duchovních dluhů je toto působení subtilnější a méně zřetelné, proto si toho všimneme často až později. Pokud se člověk s duchovním dluhem setkává v životě příliš často, časem si na jeho existenci zvykne. Postupně pak přestává vidět, že něco není v pořádku, až si to nakonec úplně přestane uvědomovat. Můžeme si to představit například u člověka, který není schopný plnit své sliby. Zezačátku se mu to stane jen ojediněle, potom častěji, a následně se takové chování začne díky zákonu rezonance vyskytovat i u jeho známých a kamarádů a jemu začne připadat plnění slibů méně a méně důležité, až si začne myslet, že neplnit sliby je úplně normální. Jednou za čas si třeba vzpomene, že by vlastně některý konkrétní slib splnit chtěl, ale jelikož je jeho duchovní dluh již příliš velký, musí vynaložit obrovské úsilí, aby ho splatil. Jeho rezonance již odpovídá stavu „neplnění slibů“ a jakékoliv další závazky a sliby je těžší a těžší naplnit. Takovýto dluh stále narůstá a člověk je čím dál tím méně schopen ho splatit.

dluhy4.jpg Pokud si před sebou „tlačíme“ duchovní dluh hodně dlouho, třeba i z minulých životů, je velice těžké vůbec rozpoznat, že nějaký duchovní dluh máme. Jednoduše proto, že už tak dlouho žijeme ve stejných poměrech a nemáme možnost srovnání. I tak se ale dluhová propast neustále prohlubuje.

Lidé s tamasickými energiemi zatěžkaní hmotnými dluhy se většinou na svůj dluh čím dál více zaměřují. Většinu času přemýšlí nad jeho splácením, bojí se dluhové spirály. O splácení dluhu se jim i zdá, žijí ve stresu, mají vyšší tendenci k depresím a negativnímu uvažování.

Tato situace se jeví prakticky neřešitelná a postižená osoba může pociťovat, že nemá sílu tomuto stavu čelit, pravděpodobně ani neví jak. S každým problémem ale existuje i nějaká naděje a možnost jeho zvládnutí.

Když zaujmeme postoj hojnosti, obvykle vycházíme z toho, že sami o sobě nic nemáme. Když už máme alespoň jednu věc, cokoliv, jakoukoliv, máme vždy víc než nic.

Proto i cílem centrálních bank v Evropě je dosažení nízko-inflačního prostředí (což neplatí pro USA), tzn., aby například v období 5 let nerostla inflace víc než o 5 %. Ceny by zůstávaly přibližně stejné, obyvatelstvo by mělo pocit hojnosti, protože statky by byly dostupné ve stále stejné míře. Tento stav způsobuje důvěru mezi lidmi a je pro ně snazší žít s postojem hojnosti. Důvěra je potřebná k dosažení hojnosti v rámci celého státu nebo i na celém světě. Zároveň je to ale stav, který není pro některé zájmové skupiny žádoucí, protože tyto skupiny vždy těží z toho, když lidé žijí v nedostatku.

Zjednodušeně řečeno, člověk, který žije s pocitem hojnosti, si nepotřebuje koupit dvě televize, protože mu stačí jedna (nebo se bez ní třeba obejde vůbec). Spokojí se s málem a není tedy tolik motivován k nákupu zboží, využívání služeb. Nevytváří takový obrat jako člověk, který je neustále nespokojený a chce stále víc. Osoba žijící v postoji hojnosti, která nevlastní auto, si ho koupit nepotřebuje, prostě chodí pěšky a je spokojená i tak.

Hmotné dluhy nám neumožňují plnit své povinnosti tak, jako bychom je plnili za normálních okolností. Z ekonomického hlediska nejsme tak efektivní, protože máme obavy. A ve chvíli, kdy se bojíme, hůře plníme naše povinnosti, hůře pracujeme apod. Dluhy nás vedou k honbě za penězi, které potřebujeme, protože musíme splatit dluh. U hmotných dluhů se snažíme sehnat peníze a dluhy zaplatit.

Z pohledu dnešního finančního systému však vyvstává zajímavá otázka, co by se stalo, kdyby byly všechny dluhy splaceny? Na první pohled se zdá, že by tak mělo být k dispozici více peněz. Ve skutečnosti by však peněz bylo méně. Na druhou stranu, z pohledu postoje hojnosti, tolik peněz až tak nepotřebujeme, protože jsme spokojení s tím, co máme.

Duševní dluhy, které jsme si nějak během života vytvořili, nám ztěžují plnění duševních či duchovních aktivit. Odvádí nás od tapasu, od našich vytyčených cílů a duchovního směřování. Pokud má člověk vysokou vnitřní sebekázeň a stanoví si nějaký cíl, například cvičit 5 hodin denně jógu, pak to tak skutečně udělá. Zatímco člověk, který si dá takovýto závazek a přitom má hodně duchovních dluhů, sice začne, ale po krátké době to vzdá. Na začátku si jako ten první říká: „Pět hodin cvičení, to je fakt hodně, ale co, to zvládnu, jdu do toho.“ A po pár dnech už svůj postoj změní na: „5 hodin je strašně moc, nezvládám to, končím.“ Člověk, který má reálnou schopnost skutečně dokončit svůj cíl i přes velikost úkolu, který před ním stojí, si však řekne: „5 hodin je velký tapas, zvládnu ho, ale začnu nejdříve u 5ti minut.“ Pokud vždy dodržíme to, co splníme, žádný další duchovní dluh už nevytváříme. Proto je velmi důležité, abychom si vždy dávali jen takové závazky a cíle, u kterých jsme si jistí, že je reálně dokážeme dokončit. Vyhneme se tak dalšímu hromadění karmy v podobě dluhu.

U nadměrných dluhů zůstává centrem naší pozornosti vždy právě dluh sám. A to, co je nejčastěji centrem naší pozornosti, se posiluje. Pokud je to dluh, pak je pravděpodobné, že vytvoříme další dluh a dostaneme se do dluhové spirály. Lidé, kteří žijí v postoji hojnosti, nemají ke dluhům tak velkou tendenci. I oni někdy dluhy mají, ale mají je vědomě, za nějakým dočasným účelem a nerozšiřují je.

dluhy6.jpg Pokud se dobrovolně zavážeme ke splnění určité povinnosti či splacení dluhu – ať už duchovního, nebo i hmotného, a pokud to děláme s plným vědomím toho, jaké na sebe bereme riziko, dobře si to promyslíme a dokážeme své závazky včas a v pořádku naplnit, můžeme s pomocí dluhu realizovat velké bohulibé cíle. Mnoho krásných myšlenek, projektů či aktivit by nikdy nemohlo být uskutečněno bez pomoci určitého dluhu. Existují životní výzvy a situace, které stojí za splácení dluhu, jistiny, úroků a za všechny další nepříjemnosti s tím spojené.

Proto nemůžeme dluh jako takový nikdy označit za vyloženě špatný. Záleží jenom na nás, jak se k celé situaci postavíme. Jsou lidé, jejichž životní misí je právě vyrovnat se i s takovouto náročnou situací, a pokud to dokážou, stane se to součástí jejich duchovního vývoje v pozitivním slova smyslu. Bůh před nás vždy předkládá jen takové výzvy, které jsme schopni zvládnout. Otevřeme-li se Jeho pomoci, nabídne nám všechny potřebné prostředky ke zvládnutí takovéto životní lekce.

Doporučení, jak se vypořádat s dluhy:

  1. Respektovat své věřitele. Když budeme rozhněvaní na dluh, dáváme dluhu energii a naše nespokojenost se mine účinkem, ničemu nepomůže.
  2. Zbavit se postoje nedostatku a najít si něco, čeho máme dostatek. Když se budeme koncentrovat na to, co již máme, zaměříme-li se na majetek ve zdravém slova smyslu, snáze pak vidíme možnosti, jak dosáhnout úspěchu a stavu dostatku.
  3. Pokud máme dluhů opravdu hodně, ještě existuje tzv. restrukturalizace dluhů, tzn., že naši věřitelé se vzdají části prospěchu z dluhů. Funguje to jak u hmotných dluhů, tak i u duchovních. Např. když máme dluh v tapasu, máme možnost to napravit tím, že začneme znovu a lépe. Důležité je však nastavit vzestupnou tendenci.
  4. Válku s dluhy vždy vyhrají dluhy. Když bojujeme s dluhy, dostávají veškerou naši energii a tak je jen stěží můžeme porazit. Zatímco když budeme bojovat za dosažení hojnosti, pravděpodobně vyhraje hojnost. Soustřeďme se tedy hlavně na to, čeho chceme dosáhnout.

Pokud přemýšlíme, zda si na sebe vzít či nevzít nějaký dluh, může nám pomoci metoda s názvem „SWOT analýza“ (S = strengths / silné stránky, W = weaknesses / slabé stránky, O = opportunities / příležitosti, T = threats / hrozby). Pomocí ní si stanovíme nejprve silné stránky, na ty se po celou dobu soustředíme, pak slabé stránky – abychom věděli, na co si dát pozor, příležitosti, abychom věděli, jak a čím nám může dluh pomoci v dosažení našeho cíle, a hrozby, abychom si objektivně zhodnotili rizika, ale nezaměřujeme se na ně, v naší pozornosti stále zůstávají hlavně silné stránky.

Zvažujeme-li úvěr, je třeba si uvědomit, že úvěr je jako oheň – dobrý sluha, ale špatný pán. Pokud člověk ví, proč ho potřebuje, jak ho udržet na uzdě a ví, čemu to pomůže, pak může být pomocí úvěru dosaženo velkých cílů. Na druhou stranu, úvěr vždycky něco stojí. Vždy je dobré znát slabé stránky úvěru a jeho hrozby. Také je dobré zvážit alternativy, zda by to přece jen nešlo bez úvěru.

Vytváříme-li duchovní dluhy, pak nejčastěji jako úkoly, které jsme měli dělat, ale odložili jsme to na později. Je třeba si ale uvědomit, že začít později je ale vždy náročnější, protože pak musíme všechno dohnat. Tapas je manifestací energie kosmické mocnosti Tripury Bhairavi. Lze s ní meditovat, abychom náš přístup k tapasu zlepšili. Tripura Bhairavi může být navíc účinným prostředkem boje za dostatek a vyřešení problémů s dluhy.

Také bychom neměli zapomínat na vděčnost, kterou bychom měli na své cestě k hojnosti začít...

Použité pojmy ze slovníku:

NAHORU