O modlitbě

Rubrika: Křesťanství

Autor: Josse Helman

Řeč, komunikace

Než přikročíme k rozboru modlitby, jakožto komunikace, tzn. dvou směrného přenosu informací a stavů, je třeba předeslat, že samotný její proces je v subjektivním prožitku nesrovnatelně významnější, než její obsah. Jinými slovy – pokud jsme v modlitbě žádali o nápravu pošramoceného vztahu a Bůh se nám dal vnitřně pocítit a odpověděl tak na naši žádost, pak je samotná jeho přítomnost v našem nitru nesrovnatelně cennější, než to, že jsme dokázali tímto způsobem vyřešit náš problém.

Odpověď na modlitbu, která se může objevit v podobě mnoha-úrovňových, komplexních vnitřních stavů (duchovních, citových, ale i v podobě myšlenek), je totiž stále jenom emanací, vyzařováním zdroje, kterým je božstvo, k němuž jsme se modlitbou obraceli. Zatímco přítomnost božstva, které nám odpověď dává, má v sobě život, tam je zdroj sám! Takže proces spojení, který modlitba umožňuje navázat je daleko významnější a cennější, než jeho komunikační obsah.

Modlitbu tedy lze popsat jako komunikaci. Tato komunikace se děje prostřednictvím řeči. Strukturovaná řeč je schopností, kterou ze všech tvorů na zemi vládne pouze člověk. Je hlavním nástrojem sdělování myšlenek a stavů našeho nitra. V běžném životě s ní zacházíme často nesprávně, profanujeme jí a chováme se, jakoby nic nezáleželo na tom, co říkáme. Jsme v tomto ohledu všichni dědici vyústění středověkého filosofického sporu o univerzálie, jež shrnul Anselm z Canterbury proslulým výrokem o tom, že slova naší řeči jsou pouhá flatus vocis – plácnutí hlasu, prázdný zvuk. Nicméně podstata řeči je hluboce tvořivá a mudrci starověku si toho byli vědomi. Proto se také Židé při četbě Tóry, své svaté knihy, vyhýbají z úcty vyslovení božího jména, které pokládají za příliš svaté, a opisují ho pojmy, jako Pán, Vládce. Činí tak proto, že slovo má tvořivou moc. Řeč není kategorie, která by se lišila od světa činů. Uvědomělá promluva je svébytný čin. Když mluvíme – tvoříme.

V Bibli se dokonce píše, že Bůh stvořil celý svět Slovem. Z toho čerpá svou váhu i naše řeč, neboť jsme, rovněž podle bible, ale i celé řady základních pojednání východní moudrosti, stvoření k obrazu božímu. Naše bytost představuje miniaturní kopii (mikrokosmos) Boha a všeho, co existuje (makrokosmos). Jestliže mluvíme, ať už nahlas anebo pouze v duchu, uvádíme v chod celou řadu jemných rezonančních dějů. Každá naše myšlenka představuje určitou vibraci, která vstupuje do rezonance s jí odpovídající energií z makrokosmu a vrací se k nám v podobě „ozvěny“, zesílené vlny odpovídající energie. Vnitřní promluva je o něco subtilnější a snáze prohlubuje intimitu sdílení. Zatímco pronášení nahlas nám dává větší expresivitu a pomáhá lépe modlitbu vysílat.

Během toho dochází k nepřerušenému proudění informací a stavů od nás k božstvu. Vysíláme pomocí slov, stavů a myšlenek určité sdělení, které putuje k Bohu, je jím přeměněno, zpracováno a vrací se zpět k nám, jako jeho odpověď. Je třeba si uvědomit, že na každém slově záleží. Naše řeč je velice cenná substance nesoucí tvořivý náboj. Měli bychom se tedy snažit modlitbu pronášet pozorně, uvědomovat si její celkový smysl a zároveň věnovat pozornost každému slovu. Taková modlitba se změní v souvislý proud energie, který z nás vychází. V určitých prožitcích se modlitba dá nejlépe přirovnat k subtilnímu nektaru či medu, který vychází z naší bytosti v oblasti višuddhačakry a vznáší se k Bohu. Někdy je možné během ní dokonce i vnímat určitou subtilní chuť v ústech, která souvisí s aktivací druhotné čakry – sómačakry – nad patrem úst a je výsledkem vytříbení vibrační frekvence vnitřního klimatu naší bytosti a známkou dosažení stavu nebývalé vnitřní čistoty a oddanosti.

Odezva z druhé strany se potom dostavuje zpravidla v podobě určitého globálního stavu, který nás jakoby objímá ze všech stran. Ale tady je spektrum možných podob odezvy nekonečné a svoboda božstva naprostá. V tomto směru nemůžeme říct: tohle Bůh může a to už ne.

V případě modlitby má proces komunikace jedno významné specifikum. Zatímco za běžného stavu je naše mentální aktivita směřována směrem do světa, to znamená ven od středu naší bytosti, u modlitby je to obráceně. Modlitba, ať už se skrze ni obracíme k jakémukoli božstvu, představuje apel na hluboký aspekt naší bytosti. Vede nás zákonitě do našeho středu.

Z toho plyne v některých mimořádných případech, úměrně síle aspirace, hluboký stav vstřebání se do vlastního nitra, který je nezřídka provázen určitými formami transu, kdy je jedinec takřka úplně odpojen od styku s vnějším světem a jeho vnímání okolní skutečnosti je silně pozměněno.

Modlitba tedy představuje obrácení našeho obvyklého sklonu k exteriorizaci, zvnějšňování a rozmělňování našeho nitra ve vnějším světě, přináší dostředivou tendenci a vede k pohroužení se do sebe. Pod tímto pohroužením do sebe bychom si nikdy neměli představovat nezdravý stav autismu a úniku před skutečností, ale daleko spíše jakési zhuštění, krystalizaci našeho duševního života a díky tomu jeho výrazné kvalitativní vytříbení.

Jak zaznělo již na začátku, cílem modlitby je dosažení určité milosti anebo vyjádření vděku za ní. Podle cíle, který člověk sleduje, bývají modlitby děleny do dvou kategorií. Do první z nich patří modlitby pronášené kvůli běžným životním cílům, jako zdraví, úspěch, blahobyt a rodinné štěstí. Tyto modlitby mají harmonizující význam pro fungování společnosti. Druhou kategorii tvoří modlitby pronášené pro dosažení duchovního poznání a božské lásky. Podle jiného dělení se hovoří ještě o modlitbách pronášených pro druhé, přičemž nejvyšší kategorii modliteb tohoto druhu představují ty, jejichž cílem je univerzální harmonie a porozumění.

Překážky při provádění modlitby

Ve vztahu k překážkám, které se mohou dostavovat během provádění zejména delších modliteb, je třeba říct hned zkraje, že jejich řešení je jedno a totéž – „hodit je“ na božstvo. Zaujmout k nim postoj, že se o ně má postarat ono. My se soustředíme pouze na modlitbu a na Boha a je na něm, aby nás podpořil tak, abychom vše zvládli. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že překážky jsou nezbytné, protože představují milníky našeho postupu a pokud je úspěšně překonáme, stávají se stavebními kameny našeho růstu. Během zkoušek musíme dokázat sílu své aspirace předvést, že si skutečně přejeme dosáhnout spojení s Bohem.

První kategorie překážek je řekněme hrubší a souvisí s naší vitalitou a vůlí. Během modlitby totiž dochází k zajímavému jevu, během nějž jsou všechny stránky našeho života jakoby vtahovány do duchovnosti. Jestliže se například během vícehodinové modlitby dostaví únava, je to určitá zkouška, stejně jako pocity hladu anebo nepohodlí. Tento jev, kdy se všechny okolnosti mění ve faktory, které se na modlitbě tak či onak podílí, bývá popisován poustevníky, kteří vedou jinak velice prostý život, který jim nedává mnoho vnějších stimulů. Hovoří o tom, že jejich jeskyně, kameny na který spí, bobule, které jim poskytují potravu, bystřina, do níž si chodí pro vodu atd., přispívají všechny k jejich duchovnímu životu. Tento aspekt je však možné si uvědomit až při delších modlitbách. Během modliteb krátkých totiž není obvykle dost času, abychom tyto věci jasně pocítili.

Únava. Při modlitbě je velice důležitý aspekt kontinuity vědomí. Naše pozornost je soustavně zaměřená k Bohu a modlitba plyne nepřetržitě. Tato kontinuita je dokonce z určitého hlediska klíčem k úspěchu. Díky ní je možné navázat a rozvinout hluboké rezonanční spojení mezi námi a Bohem. Pokud usneme, třeba i jen na chvíli, pozornost povolí a spojení se přeruší. Po takovém výpadku musí být následně znovu obnoveno. Někdy bývá únava i neúměrná našemu předchozímu stavu a je tak o to jasnější, že se jedná o zkoušku. V běžném životě se každému někdy stane, že nespí 24 hodin, pokud si tedy předem náležitě odpočal, neměl by to být ani při modlitbě problém. Přesto se někdy mohou objevit stavy, které nás v tomto směru silně zkouší.

Přání modlitby zanechat. Někdy býváme zkoušeni tak, že máme pocit, jako bychom vedli monolog. Necítíme vůbec nic, žádnou známku přítomnosti božstva. Všechno se zdá naprosto banální, nevýrazné, může se dostavit dokonce i určitá znuděnost. Do našeho vědomí se tak může vloudit myšlenka, že naše snaha je zbytečná a že nám Bůh tak jako tak neodpoví. Tady si stačí uvědomit, že upřímnost své modlitby dokazujeme už tím, že ji provádíme důsledně a až do konce pro ni předem vyhrazené doby. Ze své strany tak děláme všechno, co můžeme. Je přitom vyloučené, že by nás Bůh neslyšel, protože On pochopitelně slyší všechno. Odpověď na modlitbu se může v některých výjimečných případech dostavit i v poslední vteřině a je proto třeba, abychom zůstali do poslední chvíle bdělí a nepolevovali. Jestliže jsme jednou modlitbu zahájili, už by pro nás neměla existovat jiná možnost, než ji také dokončit. Je třeba se ovšem připravit na to, že mysl může přijít s nesmírně přesvědčivými argumenty o tom, že naše situace je v tu chvíli výjimečná a že je jedině správné modlitbu přerušit.

Druhá kategorie zkoušek je subtilnější a přichází ke slovu i během krátkých modliteb. Jsou spojeny s vadami našeho postoje v modlitbě. Nezastaví ji úplně, ale mohou výrazně snižovat její účinnost. Tyto vady jsou odstraněny samy od sebe posílením aspirace a vytrvalostí.

Mechaničnost. To je problém, který se obvykle dostavuje pokud se nemodlíme ze skutečně hlubokých pohnutek, ale jenom proto, že přišla obvyklá hodina modlitby. Vyplatí se v tomto směru vzpomínat na chvíli začátku, položit si otázky: proč jsme si dali tento tapas? Jaký stav jsme tehdy prožívali? Musíme znovu probudit své srdce, dát ho znovu do našich modliteb. A přistupovat k modlitbě znovu, jako k něčemu novému, překvapivému. Mechaničnost je důsledkem vyhasnutí aspirace, k němuž dochází zpravidla díky dlouhé řadě drobných vnitřních kompromisů. Například, že modlitbu odsuneme na později, protože jsme zrovna s přáteli anebo při ní nezujímáme vhodnou polohu, děláme ji na cestě někam, v práci, atp. Nebo se smíříme s tím, že se nesoustředíme správně, že při ní myslíme i na jiné věci atd. Jsou to vše zdánlivě nevinné věci, ale časem vytvoří postoj, že naše modlitba je něco banálního, běžného, co zvládáme jakoby mimochodem a to už je mechaničnost a ztráta aspirace za dveřmi.

Neupřímnost. Tou se v našem případě myslí určitá forma sebeklamu, kdy nejsme objektivní v chápání svých životních okolností. Například přeháníme a nadsazujeme nějakou křivdu, kterou jsme utrpěli. Je to věc, která je špatná, způsobila nám utrpení, ale není to naprostá katastrofa a zároveň dokonce otevírá například určité pro nás dobré možnosti. Pokud vnitřně tušíme anebo víme, že situace není zcela taková, jak ji vnímáme, je to překážkou zdaru modlitby. Protože v tu chvíli si sami volíme nevědomost. Bůh respektuje naši svobodnou vůli, proto je nevědomost anebo utrpení, které jsme si sami zvolili, utrpením, kterého nás nezbaví nikdo, ani On.

Neschopnost odpouštět. Neodpouštění škodí především tomu, kdo ho pociťuje. Je to jako brát jed a čekat, že někdo jiný zemře. Je překážkou v modlitbě, protože vytváří vnitřní prostor, kde blokujeme Bohu přístup. A znovu – On respektuje naši volbu. Někdy je pro člověka odpustit velice těžké a modlitba může být k tomu velkou pomocí.

Vnitřní nečistoty – hněv, závist, žárlivost. Tyto nižší stavy ruší vytříbenou rezonanci s vyššími aspekty a vytváří v našem nitru šum, energetickou mlhu, skrze niž jen těžko prochází paprsky světla.

Namísto závěru: Dopis Terezy z Avily

Ježíš buď s Vámi!

Velmi mě potěšilo, když jsem se dověděla o Vašich přáních věnovat se modlitbě. Myslím, že právě v začátcích je nutné najít tu správnou cestu, protože malá odchylka na začátku má pak velký vliv. Podle mého mínění je důležité začít s velkou odhodlaností, neboť pocítíte-li touhu hovořit s Bohem zcela o samotě a získáte-li odstup od věcí tohoto světa, pak už nemusíte mít žádný strach.

Radujte se z toho, mějte k Bohu důvěru. On nikdy nenechá své přátele v nouzi. Odhodlanost je tedy pro začátek velmi důležitá. Chtěla bych Vás ale poprosit, abyste se už nespokojoval s přáními, která máte nyní. Tato cesta modlitby je – jak já tomu rozumím – cesta dynamická, tj. nesmíme zůstat stát, musíme stále kráčet kupředu. Snad se mi podaří objasnit Vám to přirovnáním: Představte si hrad s mnoha komnatami: jedny nahoře, druhé dole, jiné zase vpravo a další vlevo… Ve středu je však komnata nejkrásnější. Všechno začíná tím, že tento hrad objevíme, že se o něj začneme zajímat. To je však ještě příliš málo. Jde mnohem více o to, abychom do něj vstoupili, než abychom ho jen objevili nebo se k němu váhavě blížili.

Mnozí tento hrad opravdu objeví, trochu skepticky jej sledují, rozhodnou se však, že do něj nevstoupí; buď ze strachu, nebo z nejistoty. Z jejich hlediska je to pochopitelné, protože ještě nevědí, jak krásný je hrad uvnitř nebo kdo v něm bydli. Ve Vašem případě je to však jiné.

Vy už víte, že v nás je Pán, že přebývá v našem hradu a že on sídli v centru, uprostřed tohoto hradu. Dveře, jimiž je možno vstoupit, jsou modlitba a rozjímání. Rozhodněte se tedy vstoupit a projděte všemi komnatami, až objevíte uprostřed tu nejkrásnější. Vězte, že v této nejkrásnější komnatě se odehrává hluboké setkání mezi Bohem a námi. Bůh ať Vám dá tu milost, abyste porozuměl mým slovům; chce Vás přebohatě obdarovat.

Píši Vám, protože věříte a víte, že Bůh Vám dá ještě mnohem větší důkazy své lásky. Kdo tomu nevěří, ten nevkročí na tuto cestu a také nedosáhne hlubokého spojení s Bohem, neboť Pán má rád, když se jím člověk nechá velkoryse obdarovat. Prosím Vás, neklaďte žádné překážky působení Boha ve Vás.

Vaše Terezie z Avily