Všechno, nebo nic: odvažte se žít extaticky

Žák se zeptal svého učitele: „Mistře, proč nežijeme trvale v extázi?“
Učitel mu odpověděl: „Ze strachu.“
Nato se žák zeptal: „A čeho se bojíme, mistře?“
A učitel mu s lehkým úsměvem odvětil: „Bojíme se být extatičtí.“

Proč nežijeme život v blaženosti?

Opravdu chceme být extatičtí? Nebo jen chceme být milí, dobří a hodní? Slučuje se všední život s prožíváním extáze? Nebo má být nejvyšší blaženost vyhrazena jen na víkendy nebo zvláštní příležitosti?

Pokud si pokládáme podobné otázky, znamená to, že nás vábí jedno z nejnepolapitelnějších a nejprchavějších tajemství života. Začíná nás přitahovat „oko bouře“, zdroj veškeré motivace, to, co nás v životě pohání. Začínáme zlehka nahlížet pod kapotu vesmírného stroje ve snaze lépe porozumět tomu, jak funguje „motor“ života.

Kdesi v hlubinách své bytosti tušíme, že ve svém životě vlastně bez ustání hledáme „něco“ natolik ohromujícího, intenzivního a silného, že to dokáže prozářit veškeré naše temné pocity a otupit zatvrzelost hmoty. Hledáme něco, co nás neustále upomíná, že se máme navrátit tam, odkud jsme vzešli. Matné tušení této esenciální skutečnosti, která proniká naprosto vším, nás motivuje k tomu, že chceme ze všech svých zkušeností získat něco víc. Zvyšuje to naši aspiraci.

Existuje však i jiný úhel pohledu a toto nové paradigma nás ohromí: hluboko uvnitř, ve své božské podstatě, jsme už všichni extatičtí. V hlubinách své bytosti, v samotné esenci své existence, jsme natolik extatičtí, že tu pro nic jiného ani není místo! Blaženost je jediná „vlastnost“ onoho „nositele“, který se jako první stává příbytkem naší identity, prvního pocitu „jáství“, které nemá žádnou jinou příčinu než Absolutno.

Všichni můžeme zakoušet extázi

Když si začneme uvědomovat tuto základní pravdu o sobě samých, pochopíme, že nikdo a nic nám nemůže dát extázi. Je to totiž náš přirozený vrozený stav. Náleží nejhlubší části naší bytosti odkud vyzařuje do vnějšího světa. V prožívání extáze nám ovšem může bránit naše přesvědčení, že extatičtí ani dokonalí nejsme. Tento dojem je však dán pouze tím, že se ztotožňujeme se strukturami, které se jen přibližují naší původní extatické dokonalosti. A jak takto znovu a znovu „kopírujeme“ sebe sama, nakonec se identifikujeme s vlastní zastaralou kopií, která už o své původní dokonalosti zhola nic neví.

Pokud pátráme po této původní dokonalosti kdekoliv jinde než ve vlastním nitru, má to pouze ten přínos, že si díky tomu postupně uvědomíme, že „není ani tady, ani tam“ neboli „néti néti“, jak říkávali starověcí mudrcové. Je to podobné, jako kdybychom chtěli na mapě univerza najít místo, kde se právě nacházíme, tím, že vyškrtáváme všechna místa, kde nejsme, až nakonec zůstane pouze zde. A to je opravdu hodně zdlouhavý proces.

Tantra navrhuje úplně jiný přístup, který se ukázal jako neuvěřitelně efektivní: k tomu, abychom se stali extatičtí, si jen potřebujeme strhnout pásku z očí a nechat tak blaženosti volný průchod. Musíme jí pouze odstranit z cesty překážky a extáze z nás sama začne vyvěrat. Všichni hluboko uvnitř víme, že tomu tak je. Možná i toto měl Spasitel na mysli, když řekl: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Vyndáme-li trám ze svého oka, dovolíme tak své vlastní extázi, aby se projevila… a svému bratru tak umožníme objevit tu jeho.

Hledáme-li štěstí a blaženost mimo svoji bytost, jenom tím prohlubujeme pocit odcizení a prázdnoty a vzdalujeme se od svého celistvého jádra extatického štěstí! A zatímco se jako slepí touláme světem, život nás míjí nepovšimnut a neoslavován, v průměrnosti a plytkosti.

Extáze vždy přichází zevnitř

Zdá se však, že obrátit pozornost do nitra a objevit svou vnitřní extázi se snadněji řekne, než udělá. Proč jsme tak připoutaní k překážkám, které brání našemu subtilnímu světlu extatického štěstí, aby vyšlo do popředí a zazářilo v plné síle? Proč pokaždé znovu a znovu rychle obnovujeme své staré obranné mechanismy, kdykoliv jejich skulinou proklouzne (například jako důsledek nějakého velkého překvapení) byť jen malý paprsek jasného tichého světla extáze?

Je to proto, že tyto překážky jsou součástí toho, co považujeme za svůj defenzivní systém. Žijeme v přesvědčení, že nás chrání a že nám poskytují bezpečí. Vyvolávají v nás pocit známého prostředí, iluzorního domova, který je však ve skutečnosti jen poslední prchavou stopou a posledním zábleskem dávno zapomenutého skutečného domova.

Největší problém zde spočívá v tom, že pokud chceme začít projevovat vnitřní extázi, musíme se všech těchto pojistek svého bezpečí zbavit. Alespoň se to tak zdá! A my se pokoušíme nechat si alespoň něco, nějak proces zpomalit, smlouváme jako handlíři, abychom dostali alespoň kapku extáze, ale mohli si současně tyto věci ponechat… Moudrost Stvořitele však naštěstí nikdy nedovolí, aby takové snahy o dosažení extáze byly úspěšné.

Neexistuje žádná „bezpečná“ extáze, žádná vlažná blaženost. Je pouze jedna extáze, která se může rovnat pouze sama sobě

Extatická zkušenost nás přivádí na zcela novou úroveň života, na které jsme k sobě stoprocentně pravdiví. Když jsme extatičtí, už není co skrývat. Ze známého prostředí nic nezbylo, neboť jsme vše přivedli zpátky k ŽIVOTU. Zůstala jen pravda extáze, která v nás probouzí „kompaktní“ vědomí, prosvětluje všechny stíny, zbavuje nás masek a průměrnosti. To však není úplně jednoduchý úkol, ani to není něco, co by naše ego nadšeně vítalo… Proto to vyžaduje neobyčejnou odvahu. Odvahu skočit do tajuplného neznáma, které vyvěrá z našeho hlubokého nitra, zbavit se všech omezení a pohlédnout smrti do očí.

Těm, kteří takovou odvahu někdy měli a dokázali učinit potřebný krok, se extatická zkušenost odhalila jako stav „všechno, nebo nic“. Ty, kteří připravení nejsou, drží obavy jejich ega zpátky a strach je nutí, aby si vybrali průměrný život bez riskování místo extatického života, v němž jim hrozí, že přijdou o ty zábrany, které jim dříve bránily… prožívat extázi! To si žádá velkou víru. Extáze je pouze pro ty, kteří svoji víru skutečně vytrénovali do nejvyšší míry.

Když jsme extatičtí, přijdeme o vše ostatní. Zbavíme se „záchranné sítě“ a pozorujeme, jak se v našem životě vše mění. Když jsme extatičtí, nezbývá nám nic, na čem bychom mohli lpět: existujeme „jen“ jako čiré vědomí, jako vlastní přítomnost bez čehokoliv dalšího. Vzpomínky a plány jsou rozpouštěny do přítomného okamžiku, který v extázi představuje jedinou časovost. Dosáhnout tohoto stavu je podobně prosté jako způsob, jakým Michelangelo vytvořil slavnou sochu Davida: zbavil ji všeho přebytečného (mramoru).

Přisvojte si právo na extázi – teď!

Extáze je na dosah, je nám vzdálena jen na jednu myšlenku… jenže pak vždy přijde další a pak zase další a další myšlenka, až se v labyrintu své mysli ztratíme. Kdybychom myšlenky alespoň na okamžik zastavili, z našeho nitra by vytryskla extáze ve své nejčistší a nejsilnější podobě, osvítila by celou naši bytost a dodala by naší existenci třpyt, který by před našimi zraky odhalil božskou krásu. Máme moc kontrolovat své myšlenky a zastavit je, musíme ji ale znovu přivést k životu neochvějnou vnitřní disciplínou, pevnou jako diamant. Pouze mysl podobná diamantu může snést oslnivost a prudkost extáze, aniž by byla rozmetána na kousky vnitřní silou, kterou to vytváří.

Pokud si výše řečené chcete sami vyzkoušet, udělejte něco, co vaše mysl naprosto neočekává, spontánně a bez jakýchkoliv naučených vzorců. Dostane se vám alespoň malého záblesku extatického vnitřního světla… Nebo zůstaňte, jak jste, a žijte nadále ve falešné blaženosti nevědomosti. Volba je vždy na vás. 

Použité pojmy ze slovníku:

NAHORU