Pataňdžaliho Jógasútra: Kořeny integrální jógy (2)

Jóga – cíl cesty a evoluce ve spirále

Pataňdžaliho Jógasútra je rozčleněná do čtyř svazků (v sanskrtu páda). Přestože struktura, kterou Pataňdžali popisuje, má holistickou povahu, každá její část zároveň zastává vlastní roli. Je to podobné jako s tělesnými orgány, i ony mají každý svou specifickou funkci, přičemž se zároveň podílí na činnosti celku.

V případě Jógasútry je velmi obtížné vymezit, co „celek“ vlastně obnáší, a proto se Pataňdžali zmiňuje o aštángajóze či osmidílné józe až ve 29. verši druhé kapitoly nazvané Sádhanapáda. A dokonce i v této kapitole je oněch osm kroků nebo stupňů pouze nastíněno, neboť bez správného kontextu a přípravy založené na přímé zkušenosti se tak komplexní systém snadno stane sám pro sebe omezením. „Celek“ se tak promění v samostatnou kategorii, do níž nepatří jeho jednotlivé součásti, ale stane se pevností, kterou fanatičtí uctívači konceptu „celku“ tvrdě brání, aby ji uchránili před vlnami diverzity, které se na ni odevšad valí.

jogasutry2 2Tomuto pojetí CELKU hrozí reálné nebezpečí, že se stane jakýmsi ostrůvkem v oceánu VŠEHO. Mezi současnými moderními praktikanty se jedná o velice rozšířený symptom. Mnoho lidí dnes tvrdí, že objevilo nějaký nový holistický přístup k duchovnímu rozvoji. Svůj „holismus“ se snaží tak překotně a zbrkle dokázat, že do tohoto konceptu nakonec zabřednou. Zatímco hledají nové způsoby, jak demonstrovat šíři svého pohledu na duchovnost, opomíjí základní elementy evolučního mechanismu. Nejčastěji se to děje, když se snaží vymyslet systém, který bude pro každého snadný a nebude od nikoho vyžadovat, aby se změnil nebo aby pro svůj duchovní vývoj vynaložil nějakou vlastní námahu.

Pataňdžali, v dokonalé shodě s moderním kvantovým pohledem na realitu, začíná svoji Jógasútru v úvodní kapitole Samádipáda tím, že definuje cíle jógové praxe. Nejenom že tak vyjasňuje směřování jógy, ale současně to ze samotného začátku cesty činí zdroj všech evolučních procesů – a ne naopak, jak to dnes často slýcháváme. Je to duch, který je zdrojem všech existenciálních prostředků, a ne opačně. Autor se zde zaobírá předpoklady k praxi jógy, zatímco současně vytyčuje směr ke konečnému cíli. 

Z praktického hlediska struktura Jógasútry popisuje (směrem od středu k okraji) různé úrovně lidské existence a způsoby, jak se mohou navrátit k dokonalé vyrovnanosti a jednotě. Čím blíže středu se nacházíme, tím jsou možnosti návratu přímější a používané metody jednodušší. Čím víc se naopak vzdalujeme od středu své vlastní bytosti, tím složitější a „techničtější“ cesta nás čeká a budeme muset projít o to delší evolucí. Celá první část Jógasútry je jógou sama o sobě. Obsahuje 51 slok, ve kterých se Pataňdžali zaobírá tím, co někteří nazývají sámkhjajógou, krijájógou nebo dokonce džňánajógou.

Kromě toho Pataňdžali v Samádipádě vysvětluje určitou kosmologii jógy. Jedná se však o velmi praktickou analýzu „mechanismů“ vědomí během procesů „stávání se“ (něčím), o které se opírá individuální vědomí ve své snaze o integraci. Z jiného pohledu – rovněž zachyceného v tomto jednoduchém, ale velmi přesném modelu – se evoluce podobá vzestupné spirále, která se cyklicky odvíjí okolo bodu neutrality (tímto bodem je osa lidské bytosti, sušumnánádí, která se nachází na subtilní úrovni v každém člověku a která je ztotožňována se světovou osou, axis mundi či horou Méru).

Tato cykličnost evoluce, která se odvíjí ve spirálách, se podle současné vědy nachází v základu všeho, co ve fyzickém vesmíru existuje: od vibrujících strun (spirál) energie v jádru elementárních částic, které tvoří samotnou hmotu vesmíru, až po shluky galaxií, které rotují kolem centrálního jádra známého vesmíru (jehož tvar se neuvěřitelně podobá mýtickému Yggdrasilu – stromu života ze severské tradice).

Jógasútra tento univerzální vzorec evoluce nastiňuje hned v první kapitole. Přímo uvádí, že nejzazší podstatou lidské bytosti je jiskra nejvyššího božského Vědomí, a tím vymezuje směřování duchovní cesty: přímou zkušeností odhalit tuto podstatu, která je ve skutečnosti v prvé řadě samotným zdrojem existence. Z tohoto pohledu se evoluce jeví jako úžasná výprava, která se začíná i končí na stejném místě. Stejný proces zachycují podobně i pozdější reprezentace, kdy ho zobrazují jako kolo „stávání se“ anebo jako slavného hada urobora, který je zakousnutý do svého vlastního ocasu. Vše je jakousi spontánní hrou nejvyššího Vědomí, kterou nazýváme májá.

Nevědomost a seberealizace

Tím, že systém jógy kvalitativně ztotožňuje átman (nejvyšší Realitu uvnitř člověka) s Purušou (univerzálním duchem v Projevu), a tím, že na individuální úrovni nalézá shodu mezi džívátmanem (vtělenou duší) a Prakrti (esencí života, kterou nacházíme v Přírodě), se přímo dotýká samotného zdroje síly, která utváří všechny jevy – tedy POLARITY. Z toho později vzešel klíčový základ hathajógy, což je vlastně jóga harmonického sjednocení dvou polarit.

jogasutry2 3Pataňdžali si vystačí s jednoduchými axiomy, kterými přitom popisuje jádro veškeré duchovní praxe. Princip shody (tak, jak ho vyjadřuje Smaragdová deska Herma Trismegista) říká: „To, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci (Celku).

Právě tento základní princip vysvětluje, jak je možné, že člověk, který zaujímá určitou archetypální tělesnou pozici, může na úrovni své bytosti vyvolat prožitek, který odpovídá fundamentální kosmické zkušenosti. Když Pataňdžali odhalil tento prostý princip, nabídl tím klíč ke všem jevům oživujícím duchovní praxi a k možnosti, jak rozvinout vědomí z individuální úrovně ke kosmické. Jakmile byl tento princip identifikován, sebe-realizace (neboli ztotožnění átmanu s paramátmanem) se přirozeně stává cílem jógové praxe.  

Když živoucí duše džíva prožije sjednocení átmanu a paramátmanu, právě tato její zkušenost je kořenem nejvyššího stavu božské extáze či samádhi, nejvyššího stavu vědomí, kterého může individuální bytost dosáhnout. První kapitolu (páda) Jógasútry můžeme ve skutečnosti považovat za stručné (a svým způsobem zašifrované) představení mechanismů, jež se nacházejí „za“ samotnou jógou. Pataňdžali tu mluví o józe opětovného „vstřebání“ do nejvyššího nesmrtelného Já – átmanu či o opětovném sjednocení s ním. Současně však tuto kapitolu můžeme vnímat jako formu džňánajógy, což je jóga božského rozlišování a moudrosti, která zdůrazňuje, že to, co nám brání odhalit naše pravé Já (které je přitom již dokonalé a vždy v nás přítomné), jsou pouze nedostatky v naší přirozenosti.

Pataňdžali vlastně začíná své fundamentální dílo konstatováním, že naším hlavním problémem je avidjá čili nevědomost a že jedině odstranění této ignorance nás dovede k seberealizaci. Samotná ignorance je přitom jednou z alternativních podob, jakých může nabýt nejvyšší Vědomí, což znamená, že sama o sobě nemá objektivní povahu. Pokud máme v botě kamínek a vydáme se na dlouhý pěší výlet, pravděpodobně si odřeme nebo otlačíme nohu. Můžeme se ale zastavit a ještě na začátku cesty kamínek z boty vyndat, čímž předejdeme všem možným (zatím neprojeveným) potížím. Jádrem nadcházejících problémů je ve skutečnosti to, že ignorujeme kamínek v botě.

Klasickým příkladem v tomto ohledu je příhoda s lanem ležícím na podlaze, které si můžeme v šeru splést s hadem. Naše zkušenosti s hady a pouze letmý pohled na podlahu potemnělé místnosti v nás vyvolá dojem, že nám hrozí nebezpečí od skutečného hada. Odstraníme-li však v této situaci ignoranci, výsledkem je objektivní zkušenost a my se zbavíme iluze, utrpení i života v omylu. Odstranění ignorance však zpomalují různé bloky či situace. Jóga je pak systémem praxe, který znovu nastoluje takový druh uvědomování, který z nás okamžité snímá nevědomost.  

Na rozdíl od většiny současných systémů založených na soutěživosti, které i v oblasti duchovna zdůrazňují, čeho člověk může nebo by měl dosáhnout, Pataňdžali přináší přirozený a moudrý vhled: navrhuje odstranit zdroje disharmonie, aby se mohla naplno projevit harmonie. Harmonie je totiž vesmíru vlastní, zatímco disharmonie je pouhou výjimkou či „nečistotou“, jak ji nazývá Pataňdžali. Může to vypadat, že snaha o dosažení seberealizace je v obou případech stejná… ve skutečnosti ale tento originální pohled, který je v Jógasútře zdůrazňován, vlastně „obrací směr gravitace“. Umožňuje, aby se evoluce odvíjela přirozeně a božským způsobem, aniž by k ní bylo zapotřebí nátlaku ze strany ega, jehož vliv by jinak musel být ke konci cesty s velkým úsilím anulován. Když jogín uskuteční esenci Reality, ve skutečnosti si uvědomí, že může vzlétnout v prvé řadě už díky tomu, že se přestane držet skály, neboť jeho bytostnou přirozeností je být lehčí než všechno ostatní.

Je zajímavé, že toto rovněž představuje základní vzorec, který moderní věda odhaluje napříč známým univerzem – otisk prstů tajuplného inteligentního Konstruktéra, který vše stvořil dokonalé. Všechno, co je třeba učinit, abychom obnovili původní dokonalost, je odstranit to, co jsme následně přidali: nečistoty nebo svobodně zvolenou nevědomost. Jógasútra jde hluboko k jádru tohoto problému tím, že vyjmenovává pět neduhů (paňča klíšta), které nás omezují v rozvoji. Detailně popisuje problémy pramenící z nepochopení, chybného poznání, duální konceptualizace (představ), chybných vzpomínek a dřímoty (spánku).

jogasutry2 1Otevřeně říká, že je to naše rozrušená nižší mysl (čitta), co nám brání žít v jednotě. Těkavá mysl je pro nás překážkou v naplnění toho, o čem dnes hovoří mnozí vědci: celistvosti (avšak na kosmické úrovni). Ve druhém verši první kapitoly Pataňdžali uvádí: „Jógy je dosaženo kontrolou proměn nižší mysli.“ Celá první páda se skládá z jednoduchých pokynů k tomu, jak sublimovat „překážející“ energie, jak překonat a přeměnit bolest a depresi a jak udržet mysl zaměřenou na univerzální energii působící v pozadí všeho – na pranavu „AUM“. Naprostou disciplínou, kterou člověk získá postupným tréninkem a svými volbami spíše než nějakým druhem slepého přesvědčení, může dosáhnout jednotného kosmického Vědomí.

Pro nové studenty jógy by bylo obrovskou pomocí a usnadnilo by jim námahu, kdyby do hloubky studovali Pataňdžaliho prosté výroky v první pádě Jógasútry. Poskytne jim to autentickou přípravu ještě před prováděním toho, co Pataňdžali následně vysvětluje jako aštángajógu či osmidílnou stezku jógy. Ten, kdo začíná praxi jógy správně podle základů vyložených v prvních kapitolách Jógasútry, se vyhne tomu, aby si hned na počátku cesty vybudoval silné ego, jež mu dopomůže dosáhnout určitých účinků – ale na jehož rozpuštění pak bude muset všechny dosažené účinky spotřebovat. Takový jogín bude vlastně jen postupně uvolňovat svá pouta, což mu nakonec dovolí, aby se do popředí jeho bytosti i života dostala božská Přirozenost.

(bude pokračovat)

NAHORU