Duchovní disciplína. Sanskrtské slovo tapas označuje vnitřní zanícení, subtilní teplo, askezi, duchovní zápal, intenzivní aspiraci realizovat Boha (Brahmana). Tapas je v určitém smyslu synonymum „tédžasu“ (subtilního vnitřního ohně). Tapas umožňuje postupnou transformaci radžasových vlastností (radžas guny) bytosti, soustředěných převážně okolo ega, ve vyšší duchovní sílu, která aspirantovi pomáhá co nejrychleji dospět k duchovnímu cíli. A to prostřednictvím zápalu sebeobětování a sebezapření a intenzivního mentálního soustředění.

Doslovný význam tohoto sanskrtského slova je „ta, která zachraňuje“. Tara je Šakti Avalókitéšvary a často se tvrdí, že z jejích slz, plných soucitu, se zrodili bódhisattvové.

Znamená „duchovní impuls díky síle někoho jiného“. Duchovní osvobození uskutečněno pomoci síly a velké podpory někoho jiného, kdo je schopen tohoto uskutečnění. Toto může nastat hlavně díky velké kosmické mocnosti Tara. Tara podle východní tradice dokáže svým soucitem pomoci těm, kteří se důsledně, intenzivně a mentálně soustřeďují na její mantru, těm, kdo se zaměřují a mentálně soustřeďují na její jantru, a těm, kteří ji poskytují svou plnou důvěru.

Zvláštní způsob subtilní existence, vyznačující se určitou frekvencí vibrace, která z něj činí přesně vymezený projev. Tattva je tedy kategorií makrokosmické existence, přítomné v určitém poměru (který se u každého jedince liší) rovněž v mikrokosmu lidské bytosti. Tento poměr může zůstávat stejný nebo se může zvětšovat díky jevům okultní rezonance^®, které se ustálí mezi určitou tattvou v lidské bytosti a odpovídající tattvou v makrokosmu, takže vzniklá převaha dané tattvy je relativně stálá.

„To, co je mimo dosah tattev“, „to, co všechny tattvy přesahuje“. Termín označuje Nejvyšší božskou transcendenci.

Jóga, stejně jako všechny autentické, esoterické tradice světa, se dívá na lidské tělo jako na hierarchicky uspořádaný systém, více či méně subtilních, pouzder (kóš), z nich každé vibruje na odlišné celkové frekvenci. Specifická vibrační frekvence každého obalu (kóši) odpovídá za vyšší či nižší stupeň subtility. Na nejnižší úrovni, co do vibrační frekvence, se nachází fyzické tělo, složené z pěti hmotných živlů (bhút): (země (prthiví), vody (apas), ohně (tédžas), vzduchu (váju) a éteru (ákáša)).

Soubor rezonancí v mikrokosmu člověka, které v něm převažují a které můžeme rozeznat podle určitých citových charakteristik, jež svou povahou díky podmíněním a návykům definují jeho individualitu, a to jak v jeho specifickém způsobu prožívání stavů, tak i ve způsobu, jak na ně obecně reaguje. Osobnost je jinými slovy souhrn všeho, čeho člověk od narození v průběhu doby dosáhl nebo čemu se přizpůsobil, nebo také soubor všech jeho představ o sobě samém, o kterých se domnívá, že jsou skutečné, nebo které by podle jeho názoru skutečné být měly.

Božská transcendence je nejvyšší konečnou božskou skutečností a zároveň hypostází božství nacházející se nad stvořením. Transcendence se vymyká jakékoli možnosti zobrazení, konceptualizace či přiblížení pomocí nějaké formy či symbolu. Božská transcendence je zároveň nejvyšším pramenem každé energie, základním středem, z něhož vyvěrají a do něhož se vstřebávají veškeré božské síly a energie.

Transfigurace je vyšším transformujícím způsobem nahlížení na realitu, který bytosti umožňuje rychle se dostat do stavu okultní rezonance^® s božskými subtilními energiemi, silovými sférami a vznešenými vytříbenými aspekty z makrokosmu. Prostřednictvím tohoto procesu se prvky vnější reality transformují (zejména pro samotného transfigurujícího) do nové, vytříbené, nádherné, duchovně citové reality.

 Duševní stav vyvolaný buď hodnotným uměleckým dílem nebo různými dalšími aspekty reality (přírodní scenérií, krásnou lidskou tváří, nádherným aktem atp.) pociťovaný či oceňovaný jako velmi krásný. Známý Amielův výrok „krajina je stavem ducha“ je reflektován moderními esteticko-uměleckými proudy, které zdůrazňovaly buď poeticko-lyrické odstíny vnímání reality, nebo tzv. obnažující vnitřní napětí.